V celé řadě psychologických studií a nabádavých knih, jsem se dočetla, že pro každého člověka je důležité, aby se cítil šťastný. Svou prací, zálibami, v partnerských vztazích, o dovolené a podobně. To ale připouští celou řadu variací na tema štěstí. Lze se radovat ze samotné práce nebo považovat za štěstí, že se podařilo nějakou sehnat a vydělávat si na živobytí, ale z čeho se má radovat pracháč, který nemusí dělat nic? &Stěstí související s dovolenou má též řadu variant. Při pohledu na moře lze mít pocit štěstí, že se jednomu na takovou dovolenou podařilo naškudlit, zatímco jeho méně šťastní spoluobčané se mohou dívat jen na hladinu opelichaného tuzemského rybníka. Nebo lze mít pocit štěstí z toho, že se jednomu podařilo přežít let, když letadla teď padají dolů z nebe jako podzimní hrušky ze stromů, a na ty z nás, kteří bez vynaložení jakéhokoliv pracovního úsilí, průběžně, několikrát do roka, pendlují od jednoho moře k druhému, zbývá jen ten pocit štěstí z úspěšného přistání. Při vlastním autentickém srovnávání různosti pocitů štěstí z pobytu u moře kolem bulharských pláží, kam se smělo, s pobytem u moře kolem španělských pláží, kam se nesmělo, jsem zjistila, že v obou případech jsem se po pár dnech těšila domů na opelichaný rybník s typickou hospodou poslední kategorie, s českým gulášem a konverzací místních štamgastů v mateřštině.

Dnes, kdy žijeme takřka v jedné rodině s médii všeho druhu, jsem ocenila, že naše městská knihovna dává občanům možnost popovídat si živě na besedách s některými publicisty. Těšila jsem se, co se dozvím od principála investigativního pořadu Reportéři TV, který je v mých očích hrdinou na způsob bájného rytíře Bruncvíka, a měla jsem pocit štěstí, že jsem se do přednáškové síně vešla. Hrdina Bruncvík zahájil besedu svým junáckým příběhem, kdy se mu brzy po dvaceti - po úspěšné revoluci -podařilo proniknout do televize a už tam zůstat a jeho práce ho naplňuje štěstím. Ve čtyřiadvaceti dokonce dělal rozhovor s cizincem Vladimírem Mečiarem a postupně si tak zvykl na různá politická esa, že "na vládě" už je jako doma.

Původně jsem chtěla vědět něco bližšího  o ukázkových šmejdech, o nichž vypráví v televizních pořadech. Třeba o těch, kteří "vyprali" půl miliardy korun přes několik fiktivních reklamních agentur a dalších takových. Kde a jak hledá tyto lotry, kterých se - po úspěšné revoluci - zde vylíhly tisíce, ale Bruncvík hned po politice navázal na své rodiče, kteří tady museli žít v minulých otřesných poměrech plných totality a nemohli prý být z ničeho šťastni. Přičemž ale neprozradil, kde jeho nešťastní rodiče přišli přes to všechno k tak užitečným stykům, které ho v postpubertálním věku protlačily rovnou do televize mezi úspěšné novináře. Místo toho prozradil, že ho děsí vzrůstající množství lidí, kteří by dali opět přednost sociálně spravedlivějším poměrům, před čímž by on s rodinou okamžitě utekl pryč. Nechápe totiž lidi, kteří se dokáží smířit s ideologickým útlakem, za cenu zajištěného žvance a střechy nad hlavou, a žít bez pocitů štěstí ze svobody. Obávala jsem se, že ho přítomní senioři - nejčastější účastníci podobných akcí - kteří se na rozdíl od něho, už hodně dlouho musí uspokojovat jen žvancem a střechou bez pocitů štěstí, vynesou z přednáškové síně ven v zubech, ale sklidil způsobný potlesk a akce skončila dřív, než jsem mohla uplatnit své dotěrné otázky.
 

Když ještě občas přemýšlím o pocitech štěstí, které jsem vnímala dříve, a jestli něco podobného pociťuji i teď, vždycky dojdu k názoru, že nakonec je to jedno, protože asi universální pravda o štěstí, je ta z úst starého profesora češtiny, a zní... &Stěstí? Muška jenom zlatá!


_{Zdroj fotografie: www.lastura.cz}