I díky překladatelce Evě Kolářové dnes máme (ale je to teprve pár let!) taky českou verzi legendárních Hovorů s Kafkou, knihy skutečně poutavé.
Ony hovory údajně takřka před sto lety mladý klavírista Gustav Janouch. Způsob a styl, kterým je zachytil, učiní dojem na každého. Nedivím se proto, že rovněž Josef &Svorecký svého času podlehl jejich magii a poznamenal, že jej právě Janouchovo vidění dovedlo k četbě Franze Kafky.
Nebylo by na té věci skoro nic zvláštního, kdyby slavný zpovědník Janouch tak bezelstně nepřiznával, že vlastně nikdy nečetl Proces, ni Zámek, ni Nezvěstného. A vůbec: Nejsou Hovory prostě vymyšlené?
Ať již to je s pravostí tohoto literárně jednoznačně kvalitního bestselleru jakkoli, všeobecně se, myslím, přehlíží jeden důležitý aspekt, a to ten, nakolik Hovory zůstávají protipólem Protokolů sionských mudrců!
Jak už dnes víme, Hitlerovi bylo zcela lhostejné, zda jsou Protokoly podvrh či ne. Účel totiž plnily, pravdu podle něj odrážely. A jak s tím souvisí excelentní vypravěč Janouch?
Ve svém obdivuhodném rozmachu mohl možná být při psaní jaksi hněten právě i tímhle diktátorovým silně bohorovným názorem na mystifikační Protokoly a jako čtenářům nám naznačuje, že je to přece také jedno, zda je to, co si (údajně) vybavuje z hovorů s přítelem, „sakumprásk“, do puntíku pravdou. I zde totiž kniha účel plní. A jak?
Jako protiváha Protokolů.
Svými vzpomínkami na Franze Kafku chtěl tak Janouch napravit možná i něco z toho, co dělal za války, a celosvětově diskutované Hovory se staly jakýmisi jeho osobními Protokoly.
V konečném důsledku je vskutku jedno, zda jsou pravé. A tak či tak bojují za Kafku, který tu zastupuje židovství jako takové, byť jinak je universální.
A literárně jsou - oproti Protokolům - i doopravdy na výši, jak by se možná vyjádřil Jiří Grossmann.


Hovory s Kafkou, Gustav Janouch
nakl. Torst, 2009
Foto obálky: neoluxor.cz