Film vznikl podle povídky TMA NEMÁ STÍN spisovatele Arnošta Lustiga ze sbírky DÉMANTY NOCI. Jeho příběh je v podstatě velmi jednoduchý – o to složitější je způsob vyprávění  a struktura filmu, která činila a může činit nepřipravenému divákovi jisté obtíže.

Příběh sleduje čtyřdenní osudy dvou chlapců, kteří utečou z transportu vězňů koncentračního tábora a hledají záchranu. Jejich dramatický útěk však není vyprávěn ve stylu dnešních akčních filmů, není to nic na způsob třeba ÚTĚK Z ALCATRAZU. Důraz není položen na akci samu, ale na zobrazení vnitřních pocitů obou aktérů, na zachycení jejich stavu mysli v situacích, kdy se ocitají na hraně mezi životem a smrtí, kdy jsou plni beznaděje, zoufalství, neví co dál, kam jít, kde sehnat jídlo a oblečení.

 Vše co se odehraje,  je zobrazeno z pohledu lidí, kteří jsou na pokraji svých fyzických i duševních sil, lidí, kteří přímo bytostně cítí blízkost smrti a snaží se za každou cenu zachránit. Nevnímají lesy, jimiž utíkají, mají jen krutý hlad, který je nutí jíst šišky a pít vodu z kaluží, nacházejí se někde mezi skutečným vnímáním světa a mezi svými horečnatými halucinacemi či představami. V jejich světě spolu splývají skutečnost a představa, touha po bezpečí se stále se do vědomí deroucí myšlenkou všechno skoncovat, nechat se zabít a mít konečně pokoj… Vzájemně se prolínají tři pocitové roviny – skutečný děj čtyř dnů útěku, v něm jsou pak zakotveny horečnaté představy o tom, co právě prožívají i o tom, co by se mohlo stát a konečně jsou zde vize lepšího života s touhou po návratu domů. Stavy plného vědomí a horečnaté sny mysli dané únavou a zároveň strachem z prozrazení nejsou rozlišeny, takže splývají do jednoho proudu vědomí a připomenou závěry surrealistů:„Skrývají-li hlubiny našeho ducha zvláštní síly, jež jsou schopny zvýšit moc sil jeho povrchu, nebo proti němu vítězně bojovat, je v našem zájmu, abychom je zachytili, napřed zachytili a pak, jestli to bude možné, podrobili dozoru svého rozumu.“ (Manifest surrealismu).

Jan Němec se skutečně pokusil – a velmi úspěšně – zachytit síly „ hlubin ducha“ a předložit je divákům k „dozoru (jejich) rozumu“. Je už na divákovi, jak se s tím vyrovná. Musím zde zmínit i osobní zkušenost s promítáním tohoto snímku ve filmovém klubu, kde dnešní mladí diváci některé navozené situace nechápali a bylo třeba mnohé dovysvětlit. Nejvíce je zaskočila třeba scéna se selkou, k nimž zbědovaní chlapci přicházejí prosit o trochu jídla a při příchodu si představují, že třeba budou muset ženu zabít. Třikrát je žena mrtvá a opět ožije, protože šlo jen o představu nikoli o realitu. Podobných scén by se dalo vysledovat a vysvětlovat několik včetně „otevřeného“ konce. Nemohu si v této souvislosti odpustit malou poznámku na okraj: Pokud mládež film zaskočil a nebyli schopni ho v plné míře přijmout pak zde platí to, co můžeme říci i o tak zvané vážné hudbě. Chyba není v té hudbě či v tom filmu, ale v tom, kdo jí nerozumí a nemá z ní požitek, kdo na ni není připraven. U hudby se tomu můžete trochu naučit ve škole v hudební výchově, ale filmová výchova zatím na školách, bohužel, chybí.

Pro úplnost je třeba jmenovat dva hlavní představitele – Ladislava Janského a Antonína Kumberu. Velice oceňována byla i pohyblivá, převážně ruční kameraJaroslava Kučery, jemuž asistoval Miroslav Ondříček.
 
Dejme na závěr slovo Janu Němcovi: „Nešlo mi o to vystihnout atmosféru koncentračního tábora. Upoutával mě problém existence člověka v mezních situacích strachu a fyzického vyčerpání, v ponížení lidské důstojnosti…Novela sama mi dala jen dějovou kostru - útěk chlapců, bloudění v klese, setkání se ženou, pronásledování, zajetí, propuštění…Struktura filmu jde ve vlnách. Směřují k něčemu, ale nedosahuji až k cíli. Situace jsou jakoby našeptávány. Vzpomínky nejsou konkrétní. Nepoutají se k určité osobě, ale k pocitu bezpečí… Tak ani moji chlapci nedocházejí v představách k cíli. Zastaví se vždycky před zavřenými dveřmi. Nikdy se před námi neotevřou. Co je za nimi, to zůstává pro ně tajemstvím… Smysl filmu vidím v protestu proti ponížení, proti odsouzení do samoty a útisku. A právě válečná léta mi poskytují nejsilnější extrakt těchto pocitů – to je přímo technologie hrůzy. Nacházím zde zdeptání člověka do bezmocnosti v té nejúplnější míře.“
Foto: ticbrno.cz, mubi.com, mkuh.cz, 9bran.cz