Navíc městské úřady zaměstnávají romské koordinátory, prostě žádný Rom v Čechách se dnes nemůže vymlouvat na to, že pro něj neexistuje instituce, jenž by mu pomohla v případě nějakých těžkostí a problémů, resp. mu alespoň neporadila, kam se obrátit. Na to se nabalují různé vzdělávací a jiné aktivity, jenž mají Romům usnadnit postavení v naší společnosti. Dokonce i romské děti nepřichází zkrátka, neboť mnohá sdružení se zabývají volnočasovými aktivitami těchto dětí a ty pak mohou zadarmo navštěvovat různé kroužky. Tím se vytváří podmínky podobné jako máme my „bílí“. Ovšem najdeme zde „nepatrný“ rozdíl a tak si dovolím malé srovnání.

Projektů na dovzdělávání nás „bílých „ objevíme naprosto minimálně, proč by nám stát měl dotovat podobné záležitosti, když si na většinu kursů můžeme vydělat - my přeci práci dostaneme. A pokud se obrátíme na Úřad práce coby nezaměstnaní s touhou se v rámci lepšího uplatnění na trhu práce rekvalifikovat, obvykle se setkáme s názorem, že „na co“, když jsme vyučení, máme maturitu atd.
Když přijdeme na úřad a něčemu nerozumíme, dostaneme vynadáno, nebo nás posílají od čerta k ďáblu, co by nám kdo vysvětloval, vždyť jsme bílí a můžeme si vše zjistit sami.
Zatouží-li naše dítka navštěvovat výtvarné a jiné kroužky, obvykle musíme sáhnout do peněženky a podobnou kratochvíli jim zaplatit. Co bychom nezaplatili za své děti. Jsme bílí a peníze si vyděláme.


Také vám v tom něco nehraje stejně jako mně?

Možná by se Romové divili, že i bílé ženy jsou diskriminovány při snaze získat práci ale ne kvůli barvě pleti, ale kvůli tomu, že chtějí mít děti, nebo že je mají a nebo že už překročily určitou věkovou hranici a toto se týká i mužů.

Možná by se Romové divili, že pokud je kdokoliv z nás bílý nekvalifikovaný, nezíská práci v kanceláři, ale musí se také chopit hadru, nebo si stoupnout v továrně za pás.

Možná by se Romové divili, že pokud bílí nemají, kde bydlet, pravděpodobnost, že jim někdo dá byt, nebo dům, je naprosto mizivá, i když právě ti bílí se ocitli ve složité životní a finanční situaci.

Možná by se Romové divili, kolik bílých postrádá zaměstnání a žije z úplně stejných peněz jako oni a i když by rádi pracovali, práci neseženou.

Možná by se Romové divili, že mnozí bílí by chtěli své děti posílali malovat, ale prostě na to nemají prostředky a kupodivu pro jejich děti nikdo žádné akce v jejich okolí neorganizuje.

Možná by se Romové divili, kolik bílých nerozumí řeči úředníků a kolik jich proto tápe, ale přitom, co si nezjistí, to neví.

Nejsem si ale jistá, zda jsou Romové připravení naslouchat a hlavně zda jsou schopní ocenit to, co pro ně „jejich“ organizace dělají, jakou službu jim prokazují, mnohdy takovou, která se nám - většině nedostává.

Bohužel pro nás stále ještě světové organizace přináší bombastické zprávy o tom, jak zde Romy tyranizujeme a jak jim nikdo nepomáhá a že slovem diskriminace lze někdy odůvodnit vše. Tím ale neomlouvám násilné útoky proti Romům, jakékoliv násilí považuji za znak slabosti a zvůle.

Osobně jsem ráda, že fungují romské organizace, ale mám trochu obavu, že se diskriminace začíná obracet proti nám - většinové společnosti. Ostatně sama jsem se s ní před třemi roky setkala. Nemohla jsem se zúčastnit jistého vzdělávacího kursu jen kvůli tomu, že nejsem Romka, což ředitel onoho projektu určil zřejmě podle barvy mé pleti a vlasů. A v té souvislosti mě napadá, podle čeho se pozná Rom, když svůj původ nemá napsán na čele, ani v občanském průkazu?


/K tomuto článku mě inspiroval časopis vydávaný za přispění Ministerstva kultury ČR Romano voďi - Romská duše, který je nesmírně zajímavý a především pak prezentuje názory Romů, s nimiž se našinec běžně nesetká a navíc jde pro ostatní Romy dobrým příkladem, neboť přináší rozhovory a články o lidech z romské komunity, jež něco dokázali, nebo něco neobvyklého dělají./