Měli jsme velké štěstí, že se to všechno tak povedlo a že jsme se domů vraceli plni pěkných dojmů a hlavně chuti se sem ještě někdy, mockrát, vrátit.

Ať po těch jesenických vršcích jdete jakýmkoliv směrem, vždycky vám někde v pozadí vykukuje dominanta zdejšího pohoří: pradědský vysílač. Na fotkách mu to dost sluší, ale to skutečně jen zdálky. Pokud přijdete blíž, zjistíte, že se tu čas zastavil v minulém režimu.  

 

Příležitostí k výhledům se tu nabízí mnoho a mnoho. Ten pohled shora dolů je úžasný, pokaždé přináší smíšené pocity nicotnosti člověka, který svým úsilím dobyl vrchol hory. Když se navíc nad hlavou promenádují beránky mraků, uvědomíte si plně ty dva různé světy: země a vzduch, vy jste mezi nimi prostředníkem. Právě v takovou chvíli se cítíte součástí toho všeho. Ano, patříte sice do civilizace, ale všechen ten shon je najednou hrozně daleko. A najednou víte, že: stále nějak víc patřím právě sem, do přírody, tady se vnímám, tady jsem to já.

A když se pak slunce začne vytahovat svými zlatými vlasy? Přenastaveni na vnímavost jste okouzleni všemi těmihle nádhernými "všednostmi", kterých si jinak celý rok nevšímáte, přestože tu pořád všude kolem vás jsou.
 

Ani večery nejsou o nic chudší. Do toho v Červenohorském sedle vyfoukl drak hor své první sny. Ač nefandíte zločinu, žasnete nad tou podívanou, při které noc krade obloze její modř. Kolem uší vám šumí pohádky na dobrou noc, které stromy šeptají po větru. Je to tak, i bez výherního tiketu lze zažít okamžik štěstí. 
 

_{Další fotografie autorky: http://www.skyandnature.cz
Osobní stránky: http://www.literarnistrom.cz}