Stalker je příběh plný napětí, které je protkáno celou kostrou příběhu. Nejde nemít strach. Stalker po celou dobu vše z anonymního povzdálí sleduje, žádná žena před ním není v bezpečí. Konstrukce příběhu profesionální, se stupňující zápletkou a postupným odhalováním širších a širších souvislostí. Nechybí dávky mnoha doplňujícíh konfliktních situací a rvaček, které souvisí s příběhem jen nepřímo. (I když rvačka přece jen vypadá dramatičtěji na obrazovce než na papíře...)

Objevuje se policista Joona Linna, o kterém si všichni mysleli, že je mrtvý, a jako vždy se při pátrání ocitá nejblíže vrahovi. Na Joonovi je sympatické, že ačkoliv je to hrdina, který obětuje vlastní soukromí, aby chytil vrala, zároveň je neuvěřitelně lidský. Je sice důmyslný jako Sherlock Holmes, neporazitelný jako Chuck Norris, ovládá bojová umění jako Bruce Lee, nosí sice pomyslné modré roucho s červenožlutým S, ovšem oslabuje ho mnohem víc než jen kryptonid.

Stalker je z literárního pohledu geniálně propracované dílo, další povedená detektivní skládačka spisovatelských manželů Ahndorilových, kteří za pseudonymem Lars Kepler skrývají. Přestože v tomto směru lze jen chválit, jeden neduh bych knize přece jen vytkla. Souvisí to s dnešním trendem stupňovat morbidnosti a násilí. Jako by se kvalita detektivky měřila množstvím krve, která v ní proteče. Je hodnotná literatura, která má poučit nebo povznášet, je smysluplná literatura, která má bavit (ať už formou smíchu nebo napětí), ale nerozumím významu literatury, která popisuje vraždu tak detailně, že tím musí být normální člověk zcela znechucen. Pro koho je takový druh literatury určen? Je to opravdu nutné? Co je toho smyslem? Za čím se autoři ženou? Je větší čtenost zajištěna skutečně tímto odporným způsobem? Je vážně tak nezbytně nutné zabředávat do tak drsných detailů?

V mnoha psychologických i sociologických výzkumech bylo prokázáno, jak obrovský vliv na chování člověka má prostředí, ve kterém žije. V současnosti především média určují, kam společnost míří, jaké má hodnoty. A tak mě dost mrzí, když literatura ubíhá stejným směrem: k násilí. V tomto smyslu byla tato kniha pro mě zklamáním. Jistě, je to detektivka, ale napětí není to samé co násilí. Z tohoto pohledu je pro mě proto Stalker jen brak, přestože stylisticky mu nemohu vytknout vůbec nic. Je to geniálně vytvořený kriminální příběh s prvky nechutného násilí, což mě děsí snad ještě víc než všechny napínavé okamžiky, ve kterých jsem se v příběhu bála o každou z obětí. Brutalita se nám všem podvědomě dostává pod kůži a stává se se naší součástí.


Kepler Lars, Stalker
Host, 2015
OBálka: heureka.cz