Filmů o handicapovaných jedincích bylo už natočeno mnoho. Většinou v nich však šlo buď o soucit na způsob citového vydírání nebo - v horším případě - se hrdinové stávají obětí žertování ne-li výsměchu.

Z těch kvalitních filmů připomenu francouzský film NEDOTKNUTELNÍ režisérské dvojice Eric Toledano a Olivier Nakache - příběh bohatého aristokrata na vozíku /tetraplegik/ odkázaného na trvalou péči, který si k překvapení všech vybere za pečovatele drzého černošského mladíka a přes vzájemnou odlišnost prožijí spolu chvíle plné šibeničního humoru a vitality.
Možná také pamatujete norskou tragikomedii KURZ NEGATIVNÍHO MY&SLENÍ  režiséra B?rda Breiena v němž manželka svému manželovi, těžce zraněnému při automobilové nehodě, přivede skupinu tělesně postižených i s psycholožkou, aby mu "léčili duši." On se musí tvrdě vzepřít falešné upřímnosti a dusivému soucitu.

Třetím filmem, který vzpomenu, je provokativní snímek Larse von Triera IDIOTI - ten měl za hrdiny bohaté intelektuály, žijící na předměstí Kodaně, kteří si z nudy a dlouhé chvíle na postižené jen hrají a chovají se jako oni. Tady už byla zcela jasně překročena hranice lidského pohledu a humanity i když připouštím, že film měl - i u nás - obrovský ohlas.

HASTA LA VISTA! je svým způsobem zázrak - je humorný, ale nevysmívá se - právě naopak - nahlíží na své tři mladíky s různým stupněm postižení jako na lidské bytosti, sice s omezeními, ale také s lidskými přáními a tužbami. Jde o hluboce humánní pohled na mladíky, kteří musejí ve svém životě překonat mnohem více překážek než běžný smrtelník.  Přes svá postižení mají velkou chuť do života, mají rádi víno a mají (občas dost drsný) humor. Že je spojí jedna jediná tužba - skoncovat se svým panickým trápením a odhodlat se na samostatnou cestu do &Spanělska -  nastartuje sérii dalších událostí - od toho, jak to říci, či spíše neříci rodičům, jak se osamostatnit, jak prožít a přežít dlouhou cestu i to, jak dopadne její závěrečná etapa. Programová ředitelka Asociace českých filmových klubů Iva Hejlíčková se vyjádřila tak, že režisér Enthoven "své hrdiny sice obdařil fyzickým handicapem, ale obešel se při jejich putování bez zbytečné koketnosti, lepkavého sentimentu či na druhé straně výsměchu, a dodal celému tomu omšelému vzorci úplně nový rozměr.“

Film je podán natolik lidsky přesvědčivě, že na festivalu v Montrealu mu dala porota Hlavní cenu a publikum Cenu diváků. Stejnou cenu si tvůrci odnesli z Karlových Varů. Jen v roce svého vzniku přibylo dalších pět cen z jiných festivalů. Vyzařuje z něj lidskost, je plný humoru a názorně předvádí, že člověk dokáže vše, co si zamane. Scénář filmu byl inspirován skutečným životním příběhem Asty Philpota, který od narození trpí onemocněním kloubů (artropgrypózou) a je odkázán na vozík (/ve filmu se  ihne jako jako účastník degustace). V pětadvaceti letech se tento Američan žijící ve Velké Británii doslechl o speciálním vykřičeném domě přizpůsobeném handicapované klientele. Na jednu ze svých poutí za sexem vzal s sebou i dva kumpány - slepce a motorkáře na invalidním vozíku a s nimi televizní štáb. Vznikl dokument s návem JEN NA JEDNU NOC, který ve Velké Británii v řadách diváků BBC způsobil rozruch  - především z toho důvodu, že ve Velké Británii převažuje pohled na prostituci jako na neakceptovatelnou a amorální a provozování nevěstinců je zde zakázáno zákonem. O čtyři roky později se látky chopil režisér Geoffrey Enthoven a ve spolupráci se scenáristou Pierrem De Clercqem se jí rozhodl převést do podoby hraného celovečerního filmu, pro něhož zvolili polohu tragikomedie nebo vážné komedie. Jak píše Kristína Pleskotová "Režisér si pečlivě hlídá hranici psychického vydírání diváka a ani se mu zbytečně nepodbízí. Jeho vážná komedie je z rodu těch snímků,v nichž je i přes primární depresivní téma cítit neobvykle mnoho života."

Samostatnou kapitolou jsou herecké výkony. Těm dominuje zejména třicetiletý Robrecht Vanden Thoren v úloze frackovitého sobeckého Philipa, jenž chrlí jednu hlášku za druhou a skoro se ani nechce věřit, že není doopravdy ochrnutý. Zdatně mu sekundují i sedmadvacetiletý Gilles De Schrijver jako nejtragičtější postava umírajícího vozíčkáře Larse a Tom Audenaert coby roztomilý nevidomý ňouma Jozeph. Korpuletní majitelku dodávky, která je odváží za vytouženým snem, vytvořila Isabelle de Hertoghová.

Geoffrey Enthoven (1974, Wilrijk, Belgie), vlámský režisér, střihač a scenárista, vystudoval obor audiovizuální umění. Jeho absolventský krátký film De aanspreker (1999) byl promítán v mnoha zemích a získal četná ocenění. V témže roce založil se svým přítelem Marianem Vanhoofem, filmovým nadšencem, produkční společnost Fobic Films. Celovečerním snímkem DĚTI MILUJÍ (Les enfants de l’amour) spolu debutovali v roce 2001 a dále spolupracovali na dokumentu HLAS NA KŘÍDLECH (Voice on Wings (2003). Do roku 2010 režíroval Enthoven ještě další tři celovečerní filmy, na nichž se podílel i scenáristicky: ÚPLNĚ SÁM - Vidange perdue (2006) je o pocitu odloženosti ve stáří, &SťASTNĚ SPOLU (Happy Together (2008) o muži, kterému se hroutí kariéra i rodina, DÍVKY - Meisjes (2009) o staré vdově, jež se rozhodne dát znovu dohromady dávnou pěveckou skupinu. Hasta la vista! je jeho pátým hraným filmem.