A našla jsem. Nejprve mi nad hlavou zakroužilo pár holubů (jsou vážně všudypřítomní), kteří ve mně rozproudili první zájem.

Vzápětí mě dostala do kolen chladící věž. Pro mě určitě nejzajímavější část celého objektu. Při pohledu na spletitý systém sprch mě zamrazila představa Židů doufajících, že z podobného pavouka trubek bude tryskat právě jen voda, nikoliv plyn.

I samotný vnitřek chladící věže umocňoval nadčasovou atmosféru. V průzoru přímo nad námi se objevil komín v komíně. Záběr jako z filmu Ocelové město. (Ještě nikdy se mi žádný kouřící komín tolik nelíbil jako tenhle.)

Cesta ven pak vedla úzkým vstupem, který z určitého úhlu působil jako světlo na konci tunelu. Cesta do jiného světa.

Dalším nečekaným zážitkem byly pece, kolem kterých jen projít bylo úmorné, natož tu strávit celou směnu. Zpocení do morku kostí jsme nahlédli dovnitř - jako se podívat do nitra země.

Poté jsme se moc rádi přesunuli na vyhřátou střechu, která i v právě panujících třicítkách byla náhle osvěžující oázou. Výhledy do krajiny pohladily duši.

Nakonec velín. Na první pohled pěkná flákačka. Sedět tady celý den před monitorem a sledovat, jestli se na něm něco nemění. Ovšem udržet tu osm hodin pozornost, k tomu musí být zapotřebí hóódně vnitřní energie. Vím určitě, že takovou práci bych dělat nechtěla.