Od malička se mu divadelní život vryl pod kůži se vším dobrým i špatným, co tato profese přináší. Od svých pěti let také na jevištích pravidelně vystupoval. Ještě než nedostudovaného gymnazistu pohltilo pražské divadlo E.F. Buriana dali mladíkovi příležitost filmaři rolí vesnického chasníčka ve filmu
Lízin let do nebe (1937).
Od té doby se divadelní i filmové role Rudolfa Hrušínského pro své množství jen těžce počítají.
Nebylo snad významné postavy světové i naší dramatické tvorby, kterou by na jevišti případně na plátně neztělesnil. A snad právě proto, že od malička dokonale poznal svět, kde si lidé berou masky, převtělují se do jiných postav, vytvářejí a „prožívají“ na malém jevištním prostoru osudové vášně i silná lidská dramata, dokázal Rudolf Hrušínský dokonale poznat i život skutečný.
Nebyl jen velkým hercem. Byl také – a možná především – silnou lidskou osobností, což dokázal přenést do svých rolí.
Rozmarné léto
Nelze vyjmenovat všechny divadelní postavy Rudofa Hrušínského, stejně jako nestačí místo pro všechny jeho role filmové, v nichž navždy zůstane nesmrtelný. Od jeho rozbouřených studentíčků (
Cesta do hlubin študákovy duše) přes zločinné mladíky (i takové role hrával např. v
Nočním motýlu či
Předtuše) po vlastní pokusy o režii na konci okupace a v prvních poválečných dnech (
Jarní píseň, Pancho se žení) až po vrchol poválečných let - roli dobrého vojáka &Svejka v dvoudílné adaptaci Karla Steklého v roce 1957. Nelze nevzpomenout na jeho role mlčenlivých a chápajících detektivů (např
. Strach či
Po stopách krve) i na jeho zřídkavé, i když přesvědčivě ztvárněné záporné role – např. gestapák Böhm v
Reportáži psané na oprátce. Vrcholu svého herectví však dosáhl až jako psychicky narušený zaměstnanec krematoria Kopfrkingl v Herzově vynikajícím
Spalovači mrtvol a pak jako majitel říčních lázní ve slavném Menzelově
Rozmarném létě. Nikdo nikdy nezapomene jeho výrok z tohoto filmu:
„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.“ Jeho poslední velkou rolí pak byla postava prezidenta Háchy v televizní
Noci rozhodnutí.
Spalovač mrtvol
Rudolf Hrušínský nebyl hercem, který by musel oslňovat krásou svého obličeje, výraznou mimikou, patetickými gesty či svalnatou postavou.
On své postavy v podstatě nehrál – on jimi byl. Znovu vzpomeňte na některé jeho filmy – dovedete si třeba místo pana Důry v
Rozmarném létě nebo místo lékaře, který usne na prsou Magdy Vašáryové v
Postřižinách představit někoho jiného? On svým postavám dal navěky svůj vzhled i svůj hlas aby tak zůstaly navěky zaklety v celuloidovém pásu. Zatímco divadelní role zůstávají pouze ve vzpomínkách pamětníků, jeho filmové role jsou nesmrtelné. Herec, který je vytvořil zemřel (13.4.1994).
Jeho postavy nestárnou, trvají. Umírat mohou jen s odklonem diváckého zájmu, což nehrozí.
Postřižiny
V jednom rozhovoru Hrušínský řekl, že
„tělo má jít do hrobu zhuntované.“ Také se nijak nešetřil. Snad právě proto dával svým postavám vždy víc, než herec obvykle dává, snad proto se jako člověk angažoval víc, než je v jeho profesi obvyklé. Jinak řečeno – vše co dělal, činil
s plným nasazením a pokud věřil v úspěch, vložil do jeho uskutečnění vše. Jeho výraznou tvář poznamenal život milionem vrásek, jeho srdce několika zkraty. Možná, kdyby se dokázal šetřit, byl by mezi námi déle a rolí by ještě přibylo. I tak
můžeme s úctou vzpomínat na velkého herce a člověka.
Česká televize nám ho zítra připomene na CSfilmu, kde od dvanácté hodiny až do nočních hodin uvede některé jeho filmy –
Hrdina má strach, Poslušně hlásím, Čest a sláva, Sázka na třináctku, Tichá bolest či
Jak se krade milion.
Rudolf Hrušínský nezemřel. On
žije navždy ve svých postavách. V nich ho budeme stále milovat.
Fota: cas.sk, vlcibouda.net, svataprostoto.blogspot.com, archiv.narodni-divadlo.cz