Takovou Evu jsem poznal. Byla mladá tak jak starší muži obdivují. Dělala sekretářku náměstka ředitele pod něhož jsem spadal. A protože v našem úseku jsem byl téměř jediným mužem, stal jsem se zajímavým i pro Evu. Ale to přeháním, naše sympatie se n eubíraly tímto směrem. Jí bylo přece kolem pětadvaceti a mně již padesát. Seznámili jsme se tím, že já někdy zaskakoval na poradách u náměstka a Eva pravidelně pořizovala zápis. A když pak sestavovala čistopis, chodila za každým účastníkem a s ním probírala fakta z porady. Taktéž ke mně, i když ne tak často, protože já se zdaleka neúčastnil všech porad.
Měla blond vlasy, širší obličej slovanského typu a vzbuzovala dojem - i v řeči - hledání čehosi. Co to bylo? Nevím. Dodatečně jsem poznal, že cosi týkající se umění. A víry. V Boha. V nestřežené chvíli mi prozradila, jak se kdesi dala tajně pokřtít. A víra? To byl přece náš ochraný pancíř před primitivismem doby. Velmi to na mne zapůsobilo. A Eva chtěla na mě zapůsobit. Od té doby jsme byli spolu daleko častěji. Jak mohla, zaskočila ke mně do kanceláře a hned jsme navázali intelektuální rozhovor. Ona byla tomu velice otevřená, pouze znalosti a orientace jako člověka vychovaného socialistickým školstvím byly chabé. Avšak ta snaha a úsilí. Obdivoval jsem ji. Ostatní dívky se naprosto nezajímaly o podobné otázky týkající se smyslu života, kultury a podobně. Spokojily se s oficiální verzí školní výchovy. Eva šla dále. Hledala odezvu pro toto své hledání. A našla. U mne.
Na kterémsi podnikovém večírku jsme se zdrželi poněkud přes půlnoc. Eva se bála jít sama domů a požádala mě o doprovod. Opravdu nemusila prosit. Byla přace dívkou mého srdce. Krásná vysoká blondýna se vším co žena mít má. Jak jsme procházeli nočním městem, dotýkali se problémů z oblasti filosofie, krásné literatury, tak aby osobní styk dostal tu potřebnou intelektuální úroveň, každý pohyb, každý dotek aby měl svůj význam, smysl, vnitřní krásu a nesplýval s šedí prostředí. Tak jsme se vznášeli ve výšinách existenciální elegance a hladili bolístky sladkých smutků, to abychom se vyrovnali se všemi problémy odcizení i štěstím "květinových dětí". Tak jsme to přijímali, tak jsme žili. Bylo to krásné.
Potom jednoho dne mi Eva sdělila, že má pro mne překvapení. Jaké? To neřekla. Chtěla mi jen něco ukázat. Měla ke mně takovou důvěru a tak moc stála o můj názor. Chtěla vždy vědět co já si o tom myslím. Měl jsem ji rád. Tak se stalo, že jednou mne sama vyzvala ke schůzce. Hlas se jí chvěl, věděl jsem, že jde o něco opravdu důležitého. Nemohl jsem odříct. Domluvili jsme se tedy. Jednoho krásného dne hned po práci se sejdeme kdesi na druhém konci města před restaurací Družba. Nevěřil jsem svým smyslům. Zdálo se mi, že zde končí všechny intelektuální exkurzy a skrytý podtext všudypřítemného sexu nabude vrchu. Asi jsem nebyl na to připraven a cítil jsem se zaskočen. I když příjemně, přece jen s překvapením. S velmi smíšenými pocity jsem dorazil na schůzku. Eva již čekala a s úsměvem mě vedla dovnitř. Ani jsem nevěděl, že vedle restaurace se nachází kinosál, velmi pěkně zařízený, obložený dřevem. Byl prázdný a tam mě Eva bez řeči usadila. Sama šla za promítečem, údajně kamarádem. Na můj dotaz, co se bude díti mi sdělila, že uvidím film, který sama natočila, sama produkovala. nemusím mít strach, není dlouhý. V sále zhasla světla a na plátně začala produkce. Film byl ještě černobílý a obsah si již nepamatuji. Vím jen, že se jednalo o krátkou povídku, jejímž předmětem byl žert. Jaký, to již nevím. Není to ani podstatné. Eva chtěla znát můj názor, co tomu říkám. Ano říkám, svatá dobroto, to byla důvěra. Díky za ní, nezklamal jsem ji. Ale to je dnes již vedlejší. To podstatné byla účast na představení uspořádaném pouze pro mne. Nikdy se mi pak již v životě nepoštěstilo být samojediným divákem, v pravém slova smyslu účastníkem
ONE MAN SHOW
Ikonka: www.bible-truth.org