28.říjen, kromě toho, že je dnem státního svátku, kdy si odpočineme od docházky školní i pracovní, bývá i vděčným tématem různých debat o jeho smyslu. Jedním z uváděných důvodů ke zpochybnění zvláštní hodnoty 28.října, je jeho poloha na časové přímce. Mezi ním a přítomností se nachází širší řádka dat pro české dějiny rozhodujících, které mají pochopitelně na první pohled těsnější a intimnější vztah k právě prožívané přítomnosti. 28.října 1918 sice byla vyhlášena samostatná Československá republika, ale ta se přeci rozpadla na dva menší státy a nyní jsme občany nového státního útvaru, České republiky. Ten předchozí – Československo - patří minulosti, chtělo by se říci. Proč tedy slavit výročí vzniku něčeho, co má svůj zánik za sebou? Tu se nabízí otázka, zda bychom neměli spíše velebit 1.leden 1993, neboť tehdy započala svoji pouť dějinami samostatná Česká republika. Ale to mi připadá být poněkud nešťastné datum pro oslavy české státnosti, neboť cítím, že Češi si pod ním představuji spíše rozpad starého známého Československa než zrození státu, který málokomu svítil na obzoru jako nová světlá naděje. Mimo to věřím, že se lidé na Nový rok budou raději soustředit na pokojné dospání silvestrovských úletů a na uctění památky rozpadlé federace si pravděpodobně ani nevzpomenou. Po těch opravdu vážněji braných státních svátcích se tedy stejně musíme stejně poohlédnout do vzdálenější minulosti.
Jak se poslední dobou ukazuje, mnoho lidí se raději dívá do budoucnosti, než by se zabývali tím, co bylo. Ne, že by to byl špatný postoj, ale jsou oblasti, kde silná paměť není pro ostudu a dokonce může být znakem jisté ctnosti. Samým nadšením pro budoucnost hrozí degradace významných letopočtů a dat, které si z hlediska vývoje českého státu zaslouží zůstat v dobré paměti. Nechci zde rozebírat, co dobrého a špatného Čechoslovákům odkázal 28.října 1918. Důležitá je samotná podstata událostí, které si tento den slavnostně připomínáme. Zřídka narazíme v českých dějinách na podobně převratný den. Pokusme se vžít do duší lidí, kteří se před 86 lety stali živými svědky vzniku samostatného československého státu, poprvé ve státním zřízení republiky: Ještě na začátku první světové války se české společnosti včetně jejích nejhlavnějších kulturních a politických elit zdálo prakticky nemožné, že by někdy mohl být zřízen samostatný stát Čechů. Jak opojné a zázračné potom musely být ony chvíle, kdy se nemožné stalo skutečností a nezávislý český stát se suverénně vynořil na troskách habsburské monarchie. A navíc k sobě pojal Slovensko a Podkarpatskou Rus. Dovedeme si představit euforii té doby? Ten historický zlom se odehrál po „temné“ éře pobělohorské, po urputném kříšení identity českého národa, po hořkém lomcování mříží ve vězení národů a po stovkách let letech habsburského prokletí. A nyní uvažme, že celých 300 let nejistot, které jsme jako svérázné etnikum zažívali, vzalo za své jediným dnem - 28.říjnem 1918. A v ten den se také rozhodlo o podobě tisíců následujících. Jistě i potom přišlo mnoho význačných dnů, kterým dějiny přiřkly aureolu osudových. Ovšem ty již Češi prožívali těsně spjatí se „svou“ republikou. Cesta, na které se nacházíme v současnosti, započala právě 28.října 1918. Tehdy byl položen základní kámen nové epochy českých dějin. Proto soudím, že snižovat význam tohoto státního svátku znamená vzdávat se největšího dílu ze stavby české státnosti, je-li tu jaká. Ale to ponechejme na uvážení každého z nás.