Byla jsem zvědavá na rodný dům slavného básníka Karla Jaromíra Erbena,ale když jsme na literárním zájezdu s městskou knihovnou navštívili jeho rodný dům v Miletíně,šokovala mě mrňavá zahrádka, a domeček jako pro panenky. Neuvěřitelné - jak v tom mohli ti lidé žít? Jaké asi byly vánoční svátky u Erbenů začátkem devatenáctého století, kdy se narodil? Byla kamenná plotna plná hliněného nádobí?  Voněl na nízkém stole v pokojíku houbový kuba,vánočka a jablka?  Erbenovi měli vysvědčení chudoby, a Erbenovo dvojče Jan, jim brzy zemřel.Sám Karel Jaromír špatně viděl a měl vadu řeči, které se nikdy nezbavil, přesto dokázal vystudovat práva a stal se slavnou osobností národa.
        Moje babička často deklamovala moudrost řeckých filozofů, podle níž  je velký ten, kdo může co chce,ale moudrý je ten, kdo chce co může. Přičemž - říkala mi babička - ti moudří jsou vždycky šťastnější než ti velcí.Její prateta sloužila na zámku u bohaté šlechty,a údajně tam nebylo opravdu upřímně veselo snad nikdy.V poslední hliněné chaloupce pod zámkem bylo radostněji, a lidé byli šťastnější,snad proto, že od života neočekávali více než jim bylo dopřáváno, a netrápili se malichernostmi. Vážili si i maličkostí, a měli z nich upřímnou radost.
        Nebe nezná vyvolených - slavný spisovatel Erich Maria Remarque o tom ve své době napsal román. Naše generace na to teď přichází snad už každý den - a zatraceně na to přicházíme! A také, že to, co současným lidstvem nejvíce cloumá, nemá pro život až takovou hodnotu. Za peníze nelze koupit všechno, i když to zdánlivě tak vypadá. Ano - můžeš si koupit dům, ale nikdy ne domov. Můžeš si "koupit" partnera, ale nikdy ne lásku. Na společenský lesk a pozlátko můžeš získat spoustu známých - ale přítel? Kamarád? Zkus mít problémy, a uvidíš. Ano - můžeš si koupit nemocnici i se všemi lékaři, ale nikdy ne zdraví. Na vánoce můžeš mít strom jako "strom republiky" a hromady věcí - a co dál?
    Na tradiční, skromné, české vánoční svátky mého dětství nezapomenu nikdy, a dodnes přemýšlím, jak dokázali moji prarodiče v chaloupce na vsi,kde jsme vánoce slavili, ze svých starobních důchodů uspořádat něco takového. Byla jsem přesvědčena, že dokud tady budou - babička a děda -  nemůže nás potkat nic zlého. Jak tehdy lidé obecně dokázali být k sobě jiní? Hodní, laskaví, zajímat se jeden o druhého a pomáhat si navzájem, v čemž zřejmě vždycky spočívá největší duchovní i věcná síla každého lidského společenství - proto se dnes cítíme tak ztraceni.
      Jak šel život, i na mne občas doráželo pokušení, že bychom se mohli zmoci na více,vyškrábat se někam blíž k vrcholu, až k významným společenským pozicím, ale na pomyslné cestě vzhůru jsem si vždycky uvědomila, že se úplně nejlépe cítím v obyčejnosti, a ta bílá místa na mé společenské mapě už zůstala. Moje dětičky nedostávaly kapesné, jen peněžní dárky od babiček a tetiček k svátku a k narozeninám. Aby si koupily co chtějí,aby své penízky promlsaly, nebo si dopřály nějakou roztomilou zbytečnost. Tenkrát jsem netušila, proč se tak spiklenecky domlouvají, a potají si mne prohlíží. Ano -  chtěly mi uspořádat překvapení. Za uškudlené penízky z prasátka nakoupily různé levné oplatky, a aby toho bylo pod stromečkem více, zabalily každou zvlášť.
        Slavnostní večeře, vánoční hudba, a pod rozsvíceným stromečkem na mne čekala hromádka malých barevných balíčků s mašličkou. Tenkrát jsem brečela nahlas. Na ty malé, ušmudlané balíčky jsem ronila obrovské slzy jako brouk Pytlík - diamantový prsten by tohle nedokázal, to vím určitě. A každé vánoce jsem dostala v květináči červenou "vánoční hvězdu" prý pro štěstí. Ať jsem ji ošetřovala jakkoliv,vždycky mi po vánocích zvadla. I naději se říká "hvězda", ale ta nezvadne nikdy, když ji nenecháme. Může se zmenšit na docela malou jiskřičku, přesto ji vždycky v duchu uvidíš,  a jak říká básník....není jen mou, a není jen tvou, je hvězdou všech lidí - zeptej se slepce, když jde tmou, a řekne ti, že ji vidí.....
           A nezapomenout na jmelí -ať je šťastný zas příští rok celý!  
           



_{foto - André Karwath aka Aka}