Na začátku bylo legendární představení brněnského divadla Husa na provázku, uvedené prvně v roce 1975. Režíroval jej tehdy Zdeněk Pospíšil, který je podepsán také jako autor libreta. Až po sametové revoluci se odhalil pravý autor námětu Milan Uhde. To, že točí divadelní text budoucího ministra kultury a předsedy parlamentu v roce natáčení (1979) nevěděl ani sám režisér Vladimír Sís. Milan Uhde pečlivě prostudoval známé literární předlohy, ale prameny nacházel i v archivních dokumentech a novinových článcích.
Film zachovává
divadelní stylizaci i publikum – v tomto případě tvoří kompars nefalšovaní
čeští trampové.
Obsazení hlavních rolí zůstalo v podstatě stejné jako na divadle. Ke dvěma hlavním již jmenovaným připomeňme alespoň
Boleslava Polívku jako místního boháče a lstivého hospodského Mageriho či
Jiřího Pechu jako velitel četníků. K nim přibyli i herci, kteří tehdy působili v divadle v Karlových Varech jako
Pavel Nový nebo
Gustav Opočenaský. Výběr místa natáčení – zřícenina hradu v Doupovských horách – byl dán i tím, že režisér Sís měl chatu na Andělské hoře.
Žánrově těžko zařaditelný snímek, osciluje
mezi pohádkou, baladou a muzikálem. Do amfiteátru se scházejí diváci, jsou vítání herci zpívajícími za doprovodu kytar píseň o "chlapovi z Koločavy". Postupným přehlušováním melodie jsou diváci vtahováni do děje, ze skutečnosti se stává sen a příběh pomalu začíná...
Poutavé vyprávění o loupežníku Nikolovi &Suhajovi, o jeho partě, o moci strachu a lásky, v podání dnes už známých a populárních herců, získalo na XVII festivalu českých a slovenských filmů
v Hradci Králové 1979 jednu ze tří hlavních cen a v době smutné bilance nevýrazných „nulových“ filmů 70. let působil jako zjevení. Pro tehdejší mladé diváky byl snímek
symbolem vzpoury proti nenáviděné moci, ať již státní či policejní. Zajímavé je také to
, že řadě písní z tohoto muzikálu (vzpomeňte třeba
„zabili, zabili chlapa z Koločavy, řekněte hrobaři, kde je pochovaný...“) se podařilo
zlidovět, což se stává jen velmi zřídka.
V úvodu jsme zmínili, že příběh Nikoly &Suhaje se na plátně odehrává potřetí. Poprvé ho ztvárnil v roce 1947 režisér
Miroslav Josef Krňanský. V jeho filmu NIKOLA &SUHAJ ztvárnili hlavní role Gustav Nezval a Lída Vostrčilová. V roce 1977 vznikla televizní inscenace v režii
Evžena Sokolovského s Petrem Čepkem a Eva Jakoubkovou. Připomeňme ještě, že k životnímu příběhu nezkrotného Nikoly, chráněného kouzlem proti všem střelám a k jeho lásce ke krásné Eržice se v polovině sedmdesátých let kromě „Provázku“ vrátili také muzikálovou formou
sourozenci Ulrychovi.
K historii – Legendární loupežník Nikola &Suhaj skutečně na Zakarpatské Ukrajině v městečku Koločava žil, jeho rodina tam má dodnes hrob. Je-li v něm Nikola není jisté. Jinak Koločava patřila Ukrajině, pak Čechům, Maďarům a Rusům aby se znovu vrátila na Ukrajinu.
Skutečná Eržika, Nikolova manželka, žila až do konce šedesátých let. „Eržika“ pak v ukrajinské vísce říkají její a Nikolově dceři, paní Anně. Loupežníkova dcera se prý vůbec nezlobí, že jejího otce pronásledovali čeští četníci –
„Takový byl zákon“ prohlásila na koločavském festivalu v roce 1992. Tam byl také Sísův film promítnut – paní Anna o Evě Bittové prohlásila „
To přeci vůbec není moje maminka“. Zato svého filmového otce Miroslava Donutila pozvala i k sobě domů a když pak jela do Prahy přivezla mu ručně vyšívaný polštář.
Miroslav Dunutil se teprve tam nechal slyšet, že paní Anně zatajil jeden životní paradox: jeho babička prý žila na Podkarpatské Rusi a dokonce chodila s českým četníkem. - Jinak dodnes na Ukrajině žije několik pamětníků Nikoly a ještě před několika nějakými dvaceti lety žil jeho bratr Josip.
Připomeňme si ještě jméno režiséra:
Vladimír Sís /7.7.1925-7.9.2001/
Začínal ještě za války ve zlínském ateliéru, kde asistoval Karlu Zemanovi. V roce 1946 založil v Brně hudební divadlo Směr a ve studiu populárně vědeckých a naučných filmů začal točit folkloristické dokumenty. Pak se dostal do Čs. Armádního filmu a v roce 1953 se s kameramanem Josefem Vanišem zúčastnil ojedinělé expedice do Tibetu, kde natočili celovečerní dokument
CESTA DO TIBETU, který získal čestné uznání na MFF v Benátkách 1956. Od konce 50. let působil ve Filmovém studiu Barrandov jako režisér hraných filmů a současně točil řadu portrétů divadelních a filmových umělců (Ježek, Destinová, Mysliveček, Talich, Armstrong, Ellington a pod.). Krátkých filmů natočil celkem 44.
Z dlouhých filmů připomeňme: U NÁS V MECHOVĚ, AKCE KALIMANTAN, PIKNIK, POSLEDNÍ LEČ a pak řadu střihových celovečerních filmů jako KRÁL KOMIKŮ, MUŽ, KTERÝ ROZDÁVAL SMÍCH, SÓLO PRO JAROSLAVA MARVANA, BLUS PRO EFB, BARANDOVSKÉ NOKTURNO, JONÁ&S A MELICHAROVÁ.
Vladimír Sís je také spoluautorem knihy o Tibetu
nazvané ZEMĚ ZASTAVENÉHO ČASU a autorem čínské kuchařsky
POČÍTÁNÍ NUDLIČEK V JARNÍ POLÉVCE. Jeho syn
Petr je známý výtvarník, spisovatel a autor animovaných filmů. Také druhý syn
David se věnuje režii.
Fota: ceskatelevize.cz, mp.stunes.tk, svetyliteratury.cz, mat.cz
***********************************
BALADA PRO BANDITU
ČSR 1979, režie Vladimír Sís,
uvádí ČT2 v úterý 2. února od 21,05 hodin