To město nelze najít na žádné mapě stačí přibližně vědět kde leží a zbývá jen pár dní cesty ke slunce západu, od velké řeky, která posiluje celý ten kraj před nemilosrdným žárem slunečních paprsků. Žádná cesta nevede k němu ani z něho, všude je vidět jen samý písek, horký tak, že nelze jím projít bosou nohou. Obklopuje město ze všech stran, nevynechává žádnou bránu jeho, ani rozpálená cimbuří, a vyhání vše živé za jeho hradby, protože za těmito teprve začíná svět - plný kamenných staveb svítících do dálky svou bělostí, těžko říci zda původní či sluncem získanou. Jejich silné zdi poskytují stín a pohodu obyvatelům, když žijí tu své osudy, radosti a strasti. Lid je to věru dobrý a zbožný. Chrámové stavby převyšují ostatní a jsou vidět do daleka. Obývají je bohové různých zájmů i vyznání a zdá se, že není mezi nimi nejmenšího sváru - pro lidi dobrý příklad. Ti v šeru velkých staveb si užívají stínu a rozprávějí o tom na co právě myslí, nebo co zjistili v knihách, jsou jich tu plné knihovny, tak jako palmy či olivy kolem kamenných bazénů s chladivou vodou. Také jsem viděl po ulicích a stinných zákoutích ženy zahalené jak káže zákon pouště, ale ten je tu jen proto, aby zakryl jejich krásu, na niž pouhý pohled by zastavil veškerý život ve městě. Jejich krása je určena pouze těm vyvoleným a nesmí se jí očima cizí člověk ani dotknout. Tak zákon chrání to nejcenější pro tamní muže. A oni jsou mu vděčni. Zatímco ženy se starají o klid a potřeby domova, oni zajišťují svojí prací obživu rodinám. Někteří se též dobrovolně vzdávají ženské něhy, aby mohli sloužit v chrámech bohům. Činí tak bez nároku na jakoukoliv odměnu. Věnují se pozorování nebeských těles, záhadám geometrie, měření a předpovídání počasí. Jejich poznatky využívají ti kdo zhotovují předměty potřebné k životu ve městě. A ten život zdá se tak čirý jako tekoucí voda anebo blikající hvězda na nočním nebi čekající na východ slunce. V tomto městě, spíše malém pouštním království, nemají lidé nic mezi sebou anebo proti sobě. Někteří pracují, jiní studují nebo provádějí výzkumy, ženy se většinou starají o rodinu, děti, a jsou hrdé na toto konání. I rada starců, jež vládne městu, jejich poslání staví na prvé místo. Všichni se milují v úctě navzájem, nikdy si neškodí a jeden druhého nepodezřívá. Vzájemná důvěra nedošla zatím nikdy zklamání. &Sťastné to město ... civitás dei ... Svými zářivými chrámy, cimbuřími a běloskvoucími věžemi připomíná uprostřed písečného moře nádherný koráb vyzdobený pílí mnoha generací a pohupující se v dunách přesýpající se písečné hmoty. Nemusí to být jen nekonečnost obzorů, mohou využít čarovné obrazy fatamorgany vzdálených krajů, vždy splňující sny a tajná přání pozorovatelů. Aby se staly obrazem jejich dobrodiní a nikdy nevedly k jejich záhubě. Od toho je tady město, to malé pouštní království, které naprosto postrádá krále, protože v něm každý sám sobě králem je. A byť každý odpovídá jen za to své co mu bohové svěřili, nikdo nezůstane v případě nouze sám, jeho sousedé se vždy postarají o pomoc. Je to asi tím, že nikdo se nezbavuje odpovědnosti za svůj život, a když přijdou potíže, ví se, že si je dotyčný nikdy nezavinil sám. Že udělal již vše pro svoji záchranu, a že si tedy pomoci opravdu zaslouží. Také by si nikdy nedovolil ji zneužít. Jak rád na město v poušti vzpomínám. Jeho krásné stavby, vodní fontány a kanály, stinná zákoutí mandlovníků, tváře šťastných lidí, kteří nikomu a nic nezávidí, a přece k životu potřebují jen tak málo, jakoby se živili spíše důmyslem svých myšlenek a krásným slovem. Přesto neznají slovo POESIE . Asi je to tím, že nikdy necítili potřebu je vytvořit. Totiž vydělit jeho význam z toku běžného života. Nebylo to však ani třeba: Jejich život v sobě to, čemu my říkáme POESIE již dávno obsahuje. Má v sobě všechnu hudbu sfér, lásku i touhu radostného vzrušení nade vším krásným Kéž ji ještě hodně dlouho nepotřebují ... Jan Alexander

_{Zdroj fotografie: pixabay.com, autor dbenthien}