&Sli jsme do parku, na který já měl staré vzpomínky.
„Vy je nemáte? Co dětství?“ A kráčeli jsme ulicemi
šli po louce sasanek. Jorika řekla: „Tobě se stýskalo?“
„Jasně!“ já na to. „Po nás obou?“ pokračovala.
„Ano.“ A kdo by neměl v oblibě jejich lásku a její smích?
Jakub se ptal: „Co plánuješ?“
„A vy?“
„Jet do Ameriky.“ A mínil ten lom. „A do Benátek. Nad Jizerou.“
„Nebo na zámek Humprecht?“ já na to. „Na Trosky? Do výšky na Bezděz a do Jičína?
Nahoru na strmý Zebín a do lesa Řáholce? Pokud existuje?“
„A jen sám taky jedeš?“ A jindy jsme putovali okolo Kynžvartu (jsou to žluté lázně)
a Prahou chodili sto let a já je vedl (egocentricky) na místa
svých vlastních vzpomínek. A oni mě na místa těch svých. Zda
jsem Joriku směl líbat? „Ano.“ „A miloval ses s ní?“ je další otázka.
„Ani nevím. Snad.“ „Je ona tou pravou?“
„Je Prahou.“ --- „A máš ji rád?“
„Snad mám rád jejich lásku? - Také kulturní památky.“ A tendence
pátrat po jiných dívkách by tu byla, ale tendence hledat jiného
kamaráda ne. Ve snu bydlím v rocích jejich společné kavárny
a v kině žijí po mém boku zcela neviditelní
a Prahou se mnou chodili
snad vždycky.






ZDroj fotografie: http://www.interesno.dn.ua/interesting-photos