1. Demokracie podle mého soudu vzniká, když zvítězí chudí a nechají jedny popravit, druhé vyženou a ostatním poskytnou rovný podíl na správě státu a úřadech.
2. Demokracie je, když jsou lidé svobodní a celá obec je plna svobody a neomezené volnosti projevu a každý tu smí dělat, co se mu zachce… ani nemusíš poslouchat, když nemáš chuť, ani válčit spolu s ostatními, ani dodržovat mír, když ho dodržují ostatní, pokud ty sám k tomu nemáš chuť.
3. Učitel se za těchto poměrů před žáky chvěje a vlichocuje se jim, žáci si ale ze svých učitelů nic nedělají… A vůbec se mladí staví starším na roveň a hledí je předstihnout v řečech i činech…
4. Stud nazývají hloupostí a beztrestně jej zatracují, rozvážnost nazývají nemužností, plísni ji a vyháněj.
5. Když je něco příliš vyhroceno, tam obvykle následuje zvrat v opak: tak je tomu u ročních dob, u rostlin, při výživě těla a v neposlední řadě i u států… A tak se potom, jak se zdá, svoboda vyhnaná do krajnosti zvrátí pro jednotlivého občana i pro stát právě v odpovídající otroctví.
6. Demokratický vůdce lidu, podporován masou, která je mu zcela oddána, necouvne ani před proléváním krve svých spoluobčanů.

Lze tato slova brát jako předzvěst? Může být otroctví vidinou naší budoucnosti? A má demokracie smysl jen jako totálně neohrožená volnost nebo lze i s ní a se svobodou šetřit? Nerozmazluje příliš naše děti? Dokážeme ji udržet v tom správném rozmezí, kdy je ještě užitkem a ne chaosem, v němž každý může všechno? V němž soudy odsuzují malé viníky a velké nechají být? V němž děti vraždí? Mají i svoboda a demokracie své hranice, které je nutné respektovat?

Bohužel ani sám veliký Platón, který kritizoval několik druhů ústav, nenalezl tu pravou. Jen naznačil, že nejlepší ústava by byla kombinací několika možností – cosi jako zlatá střední cesta. Nám se jako poslední nabízí otázka, zda tou správnou cestou jdeme? A tak se ptám na váš názor, jdeme nebo ne?