Exlibris dělal čtyřiačtyřicet a jejich počet se blíží pětistovce, pokud ovšem nezapočítáme sovky dalších grafickými technikami nerealizovaných a pouze do knih vkreslovaných!!!
Ne všechna Váchalova exlibris známe. Některá už zůstanou nezvěstná. Tak například víme o jednom, které dostal Zrzavý. Zmizelo. Josef Váchal začal s exlibris roku 1908 a z některých sestavoval programově soubory. Dodatečně. Těchto souborů vzniklo osm. Poslední (1952) zaujme i tím, že autor docela vědomě tvořil pro dotyčný konvolut a někdy na jména fiktivních lidí. „Z okruhu přátel a osob, s kterými se v různých obdobích intenzivněji stýkal, nevytvořil Váchal exlibris snad jen pro Marynu Alšovou-Svobodovou (dceru Mikoláše Alše), pro Jakuba Demla a pro Karla Němce,“ shrnuje Hruška v úvodu své knihy Josef Váchal. Exlibris a jejich adresáti (2016). „Ale pro některé adresáty je vytvářel opakovaně.“
Když pak započítáme i Váchala samého (neboť i pro sebe vytvořil nejméně deset exlibris, která v Hruškově knize všechna najdeme), je tu adresáty sto dvacet osob; nejvíc exlibris (třináct) přitom v knize pochází z roku 1911.
Víc než jedno Váchal skutečně udělal pro celou řadu lidí. - Tak například pro Sigismunda Boušku (hned čtyři) a pro Mojmíra Helceleta (tři, ale jedno i pro jeho dceru, které bylo tehdejšího roku 1912 pět let). Více jich vytvořil taky pro Josefa Portmana (v Hruškově knize jsou čtyři), pro Arno Sáňku (tři) a pro svého kamaráda Josefa Hodka (dvě). - Především pak pro grafičku Annu Mackovou (v knize jich najdete šest).
Petr Hruška vždy věnoval stránku informacím o osobnosti, která Váchalovo exlibris obdržela, a pokud jich tato osobnost získala povícero, jsou „volné“ stránky proti těm dalším s reprodukcemi skoro vždycky plněny sekvencemi z Váchalovým dopisů dotyčnému.
Výjimkou je Hodek. V jeho případě Hruška líčí peripetie Hodkova a Váchalova vztahu i na té druhé ze stránek doplňujících na pravých stranách otištěné grafiky.
Nu, a jelikož v rozvírané knize zbylo vedle exlibris typu „Váchal Váchalovi“ až dost dalších volných stran (dokonce devět), mohl tam Hruška shromáždit i přehršli zajímavých výňatků z grafikových rukopisů, dopisů a kalendářních záznamů, přičemž se především snažil najít málo známé či neznámé sekvence. - A komu Váchal tedy svá exlibris prodával i dával?
Už zmíněný esejista a překladatel Sigismund Bouška (1867-1942) byl členem benediktinského řádu a sběratelem japonských dřevorytů. Letos je tomu přesně sto let, co Váchala oslovil poprvé. Nebyl chudý. Stali se přáteli a kněz malíři imponoval i tím, jak byl hrdý a jak měl ve zvyku říkat věci zpříma. Váchal mu dokonce vyřezával dýmčičky. A oltář.
Ale oltář odmítl dokončit. Proč? Bouška začal malíři mimo jiné vytýkat, že má vedle manželky (která o dva roky později zemřela) milenku (Annu Mackovou).
Roku 1919 uveřejnil Bouška o Váchalovi rozsáhlou studii.
Další majitel řady exlibris Mojmír Helcelet (1879-1959) byl pro změnu brněnským lékárníkem. Roku 1911 se obrátil na Váchala. Prý koupí „veškeré“ jeho dosavadní grafické práce. To bohužel nešlo, Váchal je dávno neměl. Nicméně Helcelet toho koupil i tak dost. Např. Váchalem ilustrovaný Kolárův hrůzostrašný román Pekla zplozenci či Mistrův přepis Koniášových Posledních věcí člověka, což samo o sobě obnáší 176 kreseb. Roku 1926 se ale Helcelet a Váchal zřejmě rozkmotřili. Rozhodně se náhle zcela přestali stýkat.
Arno Sáňka (1892-1966) pocházel taky z Brna, ale byl to učitel a vydavatel a taktéž znalý autor soupisu českých bibliofilských tisků, který Váchal ilustroval a jenž vyšel roku 1923. &Sest let nato také Sáňka uveřejnil studii o Váchalovi a ten vytvořil i tři exlibris pro přítele-mystika Karla Weinfurtera. Hruška z nich prezentuje aspoň jedno, přičemž to třetí mělo roku 1911 erotický charakter. Weinfurtera to zaskočilo. Razantně exlibris odmítl, a to dopisem následujícího znění: „Starej, poslechněte, vy musíte to sviňácké Ex libris, které jste vyřezal s mým jménem, ihned přinést do mého bytu a alespoň jméno dole před mejma očima odstranit. Slyšel jsem, že otisky se dostaly do rukou různým osobám. Všechny, které jste komu dal, musíte dostat zpět a zničit, neboť by z toho mohla být zlá soudní aféra pro mne; pro Vás! Přijďte odpoledne ke mně, čekám na Vás!“
Tolik spisovatel a překladatel Karel Weinfurter.
Dalšími adresáty Váchalových exlibris se stali i básník Stanislav Kostka Neumann, spisovatelka Maryša &Sárecká (1890-1938), poeta-hermetik Josef &Simánek (1883-1959), který byl Váchalovým kamarádem, ale svého času i generálním sekretářem svazu skautů. Také svobodný zednář a okultista Josef Alois Adamíra (1877-1953), okultismu rovněž propadlý statkář a (pokleslý) beletrista Karel Budinský (roku 1920 vydal knihu Hlasy stínů), ředitel &Skody Mladá Boleslav ing. Vilém Frynta, zakladatel československé neurochirurgie Arnold Jirásek (1887-1963), zvěrolékař Stanislav Knorr, jinak děkan Zemědělské university v Praze, který byl u posledních chvil Váchalova psa Tarzana v červnu 1932; filmový herec Viktor Nejedlý (1884-1953), další to Váchalův kamarád z mládí; varhaník od Svatého Ducha v Praze Jan &Srámek či brněnský obchodník s uměním a vydavatel František Venera (1901-1979). – Dalších a dalších jmen ale je tolik, že vám nejspíš nezbude, než si tuto knihu minimálně vypůjčit.

Petr Hruška: Josef Váchal. Exlibris a jejich adresáti.
Koncepce vydání, uspořádání svazku, obálka, vazba a grafická úprava Petr Hruška.
Vydalo nakladatelství Jan Placák – Ztichlá klika. 2016. 316 stran. ISBN 978-80-88047-03-2