Přesto mi byli teprve tři roky (1967) a oni už ustavovali uměleckou skupinu Intensit; ještě s několika výtvarníky. Bukovskému (*13. 4. 1944) tenkrát bylo třiadvacet, Lněničkovi (*17. 9. 1934) takřka o deset let více; zajímavou otázkou přitom zůstane, kde by tento výtvarník s takřka fotografickou pamětí a narozený v Praze byl dnes, kdyby jeho otec nesehnal roku 1940 výdělečné místo ve &Skodovce v Plzni, za nímž se rodina odstěhovala.
Lněnička tam absolvoval obchodní akademii, ale v šedesátých letech studoval keramiku a u vcelku slovutných pánů Maura, Topinky, Weniga a Fládra si osvojil na další ze škol řadu výtvarných technik. Roku 1977 pak založil v Plzni „Keramické středisko“ a ke spolupráci přizval „Standu“ Bukovského, jinak i konstruktéra ve zmíněných &Skodových závodech a také pilného zaměstnance Plzeňského výstaviště, dej mu Pán Bůh věčnou slávu.
Bukovský si základy keramiky osvojil i prostřednictvím Miroslava Rašína, profesora Experimentálního gymnázia Na vítězné pláni v Praze, a podstatu řezbářství zase díky Václavu Kašparovi ze Žákavé u Nezvěstic. Ve Středisku vytvářeli oba keramické artefakty pro památkové objekty, respektive pro potřebu památkových ústavů, a to nejčastěji na náměty zahradního architekta inženýra Karla Drhovského, pozdějšího ředitele dnešního Památkového ústavu, o kterém jsem nedávno psal v článku o jeho příteli Pepíku Velkovi (http://literarky.cz/blogy/ivo-fencl/22578-jak-to-chodilo-a-i-to-dobre-aneb-karel-drhovsky-oima-josefa-velka), který byl dle názoru Karla Drhovského (a zcela mimochodem řečeno) dost možná násilně eliminován. Zavražděn.
Ale do Plzně. Roku 1989 byli Lněnička i Bukovský jmenováni Ústředím uměleckých řemesel a Ministerstvem kultury „pracovníky uměleckého řemesla v oboru keramiky“, abych to vyjádřil s drobným zjednodušením. Nicméně Keramické středisko roku 1990 zaniklo.
Dva roky nato odešel Bukovský, kterému bylo 48 let, na volnou nohu, zatímco Lněnička pracoval mimo jiné jako pedagog v plzeňském Kulturním středisku Esprit a takřka dvaadvacet let učil keramice žáky Galerie D ve čtvrti Košutka, kde měl možnost keramiku i vyrábět.
Možná stejně podstatným jako tyto přeryvy ale je, že se vedle nich oba zaobírali volnou a svobodnou výtvarnou tvorbou. Bukovský navíc začal pořádat třeba i výstavy z oblasti historie a oba se dali na psaní, přičemž jako ilustrátora Stanislav nepovolal sebe, ale Antonína. Odhalíme to i v případě jejich aktuální společné knížkyPohádky, kterou jsem doprovodil krátkým prologem a která náleží do dlouhé řady Plzeňských kalendářů. Kromě ní toho na výstavě najdete ještě moc, přičemž Bukovský souběžně vystavuje ještě v galerii Artamo.
Jak se zdá, oba dál pracují dosti intenzivně.