Po muzikálu &SAKALÍ LÉTA, diváckém hitu z 60.let , závažnější okupační tragikomedii MUSÍME SI POMÁHAT, humorném návratu do 80. let PUPENDO a po třech filmech ze současnosti HOREM PÁDEM, KRÁSKA V NESNÁZÍCH a MEDVÍDEK přišla opět retrokomedie U MĚ DOBRÝ.

 Když oba tvůrci oznámili v roce 2009 přípravu filmu KAWASAKIHO RŮŽE vzbudili neobyčejnou pozornost. Už proto, že v něm jde o dost vážnější téma, než v jejich předchozích jemně satirických dílech. Film podle ohlasu v kinech nezklamal a držel se i na prvních příčkách návštěvnosti. Mimořádný ohlas měl i na Berlinale, kde se sice neprobil do hlavní soutěže, ale kritické hlasy byly mimořádně pozitivní. Na nedávnou tíživou minulost se tu pohlíží očima současnosti prostřednictvím dramatu rozvětvené rodiny profesora Pavla Joska (Martin Huba). Ten jako vážený vědec, špičkový psychiatr a čelný disident  má být zakrátko oceněn medailí Paměť národa, jež by ocenila jeho statečný postoj za normalizace. Je tu však slabošský a zamindrákovaný zeť Luděk (Milan Mikulčík), který úspěch závidí a šťourá tak dlouho, až vytáhne tchánovu kaňku z minulosti. Podle odhalené dokumentace lékař donášel na někdejšího přítele své ženy Jany, sochaře Bořka, který musel posléze emigrovat. Všichni členové rodiny se musejí tváří v tvář postavit odhalené skutečnosti, ať se bojí ji přijmout, pochopit ji nebo se s ní smířit. Dcera Lucie (Lenka Vlasáková) je zděšena zatímco její matka Jana (Daniela Kolářová), která s Pavlem prožila těžká disidentská léta a o všem ví, stojí plně za ním. Jak se přehází vztahy v dosud poklidně žijící rodině? Vedle dalších okrajových (a možná i zbytečných) motivů, jako je nemoc dcery či nevěra jejího manžela do dramatu výrazně zasáhne sám emigrant Bořek (světoznámý fotograf Antonín Kratochvíl), který je Luciiným biologickým otcem. V závěru sice dojde ke katarzi, odpuštění, ale je jasné, že narušené vztahy již nikdy nemohou být takové, jako byly předtím. Stín minulosti nejde vymazat. A paměť může být zrádná. Sám Hřebejk řekl: „Před časem mě zaujala vědecká práce historika Jiřího Suzka o převratu v roce 1989. V této studii je zajímavá myšlenka, že při zjišťování minulých událostí se nelze spoléhat na paměti přímých účastníků. Při konfrontaci výpovědí lidí s odstupem dvaceti let se záznamy z té doby dochází ke značnému zkreslení. A právě téma individuální paměti a její ošidnosti je náplní tohoto filmu.“ Možná proto nese název KAWASAKIHO RŮŽE - má být vyjádřením nejednoznačnosti a spletitosti s odkazem na obraz malíře Tošira Kawasakiho. Ve filmu dojde i k setkání s druhou stranou – televizní štáb se vypraví i za bývalým estébákem Kafkou (Ladislav Chudík), který měl „v práci“ jak Bořka tak i doktora Josku. Noblesní starý pán si žije poklidně v ústraní, necítí jakoukoli vinu. Výslechy považuje za umění a o těch svých se bezelstně rozhovoří. I na jeho postavě lze doložit, že každý má svou paměť, svoje vzpomínky, co jiní považují za zlo, on považuje za zásluhy. Mirka Spáčilová napsala: „Ano,  je zjevné a je potřebné, co chtějí Kawasakiho růže sdělit. Že ty, kdo třebas i pod tlakem selhali, nelze soudit, neboť tím nejvíce trpí sami; že archivy rozdírají nové a nové jizvy, zatímco ti hlavní viníci žijí spokojeně bez trestu i vlastních pochybností.“  Bezpochyby si každý z diváků při sledování filmu a po jeho zhlédnutí položí mnoho otázek.  Záleží na každém, jak si na ně odpoví.