Začala bych, asi jako kdysi naše slavná spisovatelka v úvodu ke své slavné knize, slovy..."dávno, dávno již tomu"... Jak je to dávno, kdy jsem se ještě těšila na Vánoce, vnímala jsem i všeobecné těšení se sousedů v domě a u babičky jsem viděla těšení se celé vesnice.  A nebylo to jen těšení se na svítící stromeček a dárky a na stůl plný dobrot,  protože dárků jsme dostávali spíš málo a stoly jsou dnes určitě plnější, pokud mohu soudit z přeplněných nákupních vozíků v obchodních domech a třeba vidím ve vozíku i deset kostek másla a tři lahve oleje, což dříve nebylo ani náhodou.

Asi prvním důvodem k těšení se na Vánoce bývala pravidelná nadílka sněhu. Bílý kůň svatého Martina už obyčejně přiklouzal na peřinách sněhu, a sníh padal snad každý den. Tak jak je teď setrvale zataženo a každý den prší, mží, mrholí a poprchává, dříve to bývalo bílé a takto obílené domy, stromy, trávníky, ulice, parky - prostě všechno - připomínalo pohádku. Ručičky hodin se kdysi nepřesouvaly, jednou dopředu a jednou zas dozadu, na podzim nebyla tma už v půl páté odpoledne a všechna světla na ulicích, i světýlka z bytů a domků, znásobovala večerní atmosféru.

Na Vánoce jsem se těšila i později, a ještě později,kdy už jsem měla svoji rodinu, a vánoční příprava vždy znamenala hektickou změnu obvyklého tempa. Po cestě z práce domů nakoupit, pokecat s dětmi,večeři, ani kontrolu školních úkolů nebylo možno odbýt, a až když šli všichni spát, zadělávala jsem na vánoční cukroví. Jako bonus jsem si k tomu pouštěla kazety s koledami, a nevnímala jsem, že už je půl jedné, nebo půl druhé ráno, a za pár hodin začne obvyklý denní kolotoč. Právě to "těšení se" na vánoce smazávalo únavu, jako ostatně každé "těšení se" na cokoliv má magickou moc, jako čarodějnická hůlka.
     
Těšili jsme se všichni, moje kolegyně z kanceláře nosily do práce ochutnat svoje cukrářské výrobky, vyměňovaly jsme si recepty a předháněly jsme se v počtu druhů napečeného cukroví - ta osm, ta deset, ta dokonce třináct. A přidám ještě shánění dárků a velký úklid, ale když bylo všechno hotovo, napečeno, dárky ve skříni, stromeček na balkoně a do &Stědrého dne chyběly tak dva tři dny, chodili jsme s dětmi po večerních ulicích obdivovat krásně nazdobené výlohy všech krámů, ať to byly potraviny, oblečení, drogerie nebo papírnictví, a kam jsme vešli, všichni byli laskaví. Všechno bylo podbarveno sváteční náladou a očekáváním a život nám připadal bohatý a krásný.

Také jsme pravidelně navštívili oboje prarodiče, tety a další příbuzné, těšili jsme se na ně a oni na nás a každý &Stědrý den vždy dopoledne jsme nosili kapříky - které jsme mívali v koupelně ve vaně tři, protože i moje děti byly tři, a každé chtělo krmit toho svého - ve schránce s vodou k blízkému rybníku, prokřupali jsme se panenským sněhem až k hladině, a tam jsme kapříky vypustili. Tak sbohem Ládíku, Kájo, Markétko, - a zase příští rok. Děti byly smutné a šťastné zároveň. Těšili jsme se na pohádky v televizi.

Ráda na to vzpomínám. Mé děti už jsou dospělé a - jak se říká "za vodou", já jsem "za vodou", do práce nemusím, dárky shánět nemusím, uklízet nemusím, stromeček mít nemusím, ani péct cukroví nemusím. Jak vypadá čerstvý bílý sníh, už jsem zapomněla, za každou třetí ulicí máme obchoďák, všude je spousta světel a tmu v půl páté odpoledne nemusím brát na vědomí. Vánoční veselí, strom republiky a vánoční trhy nám zprostředkovává jakási agentura a kdykoliv se mi zachce, mohu si doma pustit televizi, kde blížící se Vánoce připomínají hlavně reklamy, z nichž nejvíce se mi líbí ta s holčičkou a kňourem.
       
Jak pozoruji a poslouchám sousedy, Vánoce prý jim mohou být ukradené. Sousedka od vedle dokonce řekla: "Ach jo, zase ty Vánoce, už aby byl alespoň březen..." Netěším se ani na pohádky. Dokonce bych řekla, že se bojím zapnout si televizi, co zase uslyším a uvidím děsivého. Takže - co se změnilo - a proč? 

_{Obrázek: pixaba.ycom, autor: VinnyCiro
Na Rozhledně již vyšlo 27. 11. 2016}