Lidé, neboli „glupani“, jak je upíři, neboli „lidé“ nazývají, už jsou skoro vyhubeni a podle dohadů zbývá už jen poslední glupaní skupinka žijící ve vesnici, která je chráněna před okolím velkou průhlednou kopulí. Ta se vždy před setměním uzavře a není možné, aby se někdo dostal dovnitř nebo ven, až do rozednění. Vesnice je součástí Ústavu pro studium glupanů a lidé se o glupany zpovzdálí starají. Ovšem to jen do té doby, než Vládce lidí, který se bojí o svou stále klesající popularitu, nepřijde se skvělou myšlenkou, že uspořádá poslední Hon na glupany, a tím si plánuje její zvýšení.
 
Vylosováno má být 5-10 lovců ve věku 15-65 let. Kdo by řekl, že Gen bude mít takovou smůlu a vylosují zrovna jeho? Už přišel o celou svou rodinu, ale on se naučil jak zůstat nepoznán, aby přežil. Otec mu vštípil pravidla, která musí Gen neustále dodržovat, ale díky tomu dokáže mezi lidi zapadnout a i denně docházet do školy. Ovšem zvládne všechny oklamat i během přípravy na hon, která bude trvat pět nocí, kdy nebude mít přístup k vodě, žiletce ani žádnému deodorantu, aby zakryl své ochlupení a pach? Protože lidem chlupy nerostou a nepotí se. A co si počne se Září, která sice pochází z lidu, ale on k ní i přes to začíná pociťovat pro něj zakázané emoce? Co když nakonec věci nejsou takové, jaké se zpočátku zdají být? Hon může začít.
 

 
Zpočátku jsem z knihy byla zmatená, na jednu stranu jsem čekala trochu víc, ale jak jsem se do příběhu pomalu nořila, tak jsem mu pomalu přišla na chuť. Určitě oceňuji nápaditost, jak se Andrew Fukuda vypořádal se svou verzí upírů. Že nesnesli denní světlo, to zas až takové překvapení není, ale spaní na hácích zavěšeni hlavou dolů, místo smíchu škrábání na zápěstí a pavlovův reflex vyvolaný i jen pachem glupana, to je opravdu originální. Jako další plus musím vyzdvihnout, že kniha je opravdu velmi nepředvídatelná, a to až do té míry, že leckterý vývoj událostí by jste opravdu nečekali. Co bych ale knize vytkla, byly přehnaně dlouhé kapitoly, možná i díky nim mi čtení knihy připadalo chvílemi zdlouhavé.

Hlavní postavu, Gena, jsem si celkem rychle oblíbila, bylo sice pár situací, kdy jsem ho doslova postrkovala očima, ať konečně udělá to či ono, ale ve většině případů byl velmi inteligentní. Tady se mi moc líbilo, jak autor zvládl popsat Genovy pocity při seznamování s ostatními glupany. Gen se za celý svůj život do předstírání tak vžil, že už o sobě většinou i přemýšlel ne jako o glupanovi, ale jako o jednom z lidí, a na ostatní glupany koukal jako na divokou zvěř. A i ostatní Genovy pocity a emoce byly opravdu skvěle popsány, tím měl čtenář možnost, se snadno vžít do jeho situace.
 
Hon je svým způsobem velmi zajímavý, ale já ho bohužel začala číst s jistým očekáváním, a to mi potěšení z jeho čtení zkazilo již na samém počátku. Naštěstí jsem i tak dala knize ještě další šanci, pokračovala ve čtení, a pomalu na ni názor měnila. A co říci k tomu skvělému konci, za který autora nenávidím? Další díl vyšel pod názvem Kořist.

Andrew Fukuda - Hon
Fragment, 2014
304 s., 249 Kč