Kdo absolvoval alespoň část z té přehršle pohádkových příběhů, jimiž nás o Vánočních svátcích zahrnuly české televize si možná musel uvědomit fakt, že děti, jimž jsou pohádky především určeny, žijí dnes v trochu v jiném světě – ne že by je nezajímaly příběhy rytířů v brnění a na koních s meči v rukou, ohrožené princezny v šatech jako z módního žurnálu či ohrožující příšery jako draci a podobná stvoření. Ale – alespoň si to myslím – jejich duševní svět je už jiný. Možná jsou dál, ale určitě jinde, díky počítačovým hrám a přístupu k internetu. Pohádka je tak pro ně předpotopní vyprávěnka, kdy vědí, jak vše dopadne a ač se rádi podívají, dají raději přednost novému žánru – moderní „pohádce“ -  fantasy.
 
Příběh šestnáctiletého Jacoba začíná pozvolna. Chlapec, odstrkovaný spolužáky, se upne na svého dědečka, který mu vypráví neuvěřitelné historky o životě v jednom sirotčinci a o podivných dětech, které tam žijí. Své vyprávění dokládá starými fotografiemi. Jacob je na vážkách – má věřit svému váženému dědečkovi, i když se mu jeho vyprávění zdá spíše vybájené, nežli skutečné? Když se pak stane svědkem dědečkova podivného skonu  a dostane od umírajícího prapodivný vzkaz, musí se rozhodnout. Dědeček ho posílá na vzdálený, téměř osamělý ostrov u břehů Walesu, kde má najít sirotčinec jisté slečny Peregrinové, o němž tak často slýchal vyprávět. Spolu s otcem, vášnivým ornitologem, se na ostrov vydá. Budovu sirotčince však najde v ruinách způsobených zásahem bomby ve druhé světové válce. Tady, že má najít podivné děti i jejich vychovatelku?
 
Po reálném začátku ale skočíme do fantasy. Podivná dívenka dovede Jacoba do zvláštní mohyly s jeskyní a on se najednou prostřednictvím časové smyčky ocitá v době těsně před dopadem bomby, kdy sirotčinec žije plným životem. Jacob poznává děti, jejich velitelku i zvláštní svět i podmínky jeho vzniku. Tady už pohádkové atributy vůbec nevadí – především hlavní postava slečny Peregrinové, která je ymbrina, což znamená, že dokáže vytvářet a udržovat časovou smyčku při své proměně v ptáka. I děti jsou opravdu podivné. Velmi podivné. Jak sami říkají, před válkou většinou vystupovaly v různých varieté jako „zrůdy“, zde žijí svůj život. Každé má nějakou zvláštní schopnost či podivnost – ať je schopnost levitace, ovládání vzduchu, mimořádná síla,  manipulace s ohněm nebo dokonce vytváření a oživování podivných hybridů. Jeden chlapec má dokonce v sobě včelí úl, jiný je zase neviditelný a poznáte ho jen podle pohybujícího se oblečení. Jedna z dívek má zase ústa v zadní části hlavy. Jsou to děti, které by mohly být i nebezpečné. Ještě, že žijí ve svém omezeném časovém světě, kde jsou v bezpečí. Jacob prochází mezi oběma světy – tím pravým dnešním a tím z fantasy a stále více si uvědomuje, že i on má mimořádné schopnosti, že patří mezi podobné děti.  Také pozná, že bezpečí smyčky je iluze a nebezpečí číhá hned za jejími hranicemi. Což se může naplno projevit, když je svět sirotčince ohrožen nelidskými netvory bez fantazie a citu, kteří namísto toho, aby se stali bohy, se změnili v ďábly.  Příběh Jacoba je dobře napsán i vypointován. Autor, i když je to jeho prvotina, si zjevně prostudoval možnosti putování časem a podává zajímavý námět dramaticky a čtenářsky vděčně. Zaujme každou stránkou, hraje si s dějovými zvraty a vytváří zvláštní svět plný překvapení. Musíte však přijmout pravidla žánru a nesnažit se rozumově vysvětlit některé uváděné skutečnosti – třeba jak se mohly dopisy z „dnešního“ světa dostávat do rukou dětem ve smyčce? 
 
Přiznám se, že po knize jsem sáhl až poté, co jsem se dozvěděl, že podle něj natočil film můj oblíbený režisér Tim Burton. Vizionář,  fantasta, jehož filmy jako Střihoruký Edvard, Alenka v říši divů, Ukradené Vánoce či Karlík a továrna na čokoládu měly a mají silnou diváckou odezvu. Těžko mohlo studio Fox najít vhodnějšího kandidáta na post režiséra, zvláště když sám o sobě prohlásil: “Jako dítě mě označili za ‘divného’, protože jsem miloval příběhy o příšerách. Ve svém dětství si procházíte podobnými věcmi a někdy dokonce i později v životě. Existuje spousta lidí, kteří se takhle cítí.” Stejně jako byl „podivný“ STŘIHORUKÝ EDWARD tak i v tomto filmu osciluje téma „podivnosti.“ Zůstat podivným, přijmout odlišnost, být na to dokonce hrdý - to je to, co ho zaujalo. Doslova říká: „Být odlišný je skvělé – a dokonce nezbytné.“

To jsou slova, která můžeme vztáhnout i na knihu. Ne každého dokáže přesvědčit, ne každý bude po přečtení či zhlédnutí filmu spokojen (jak si můžete přečíst i Rozhledně viz Sirotčinec slečny Peregrinové: Stojí v kině za to?). Sám jsem nejprve viděl film a po jeho skončení slyšel názory diváků: „Knížka je lepší.“ Nechť to posoudí každý čtenář i divák sám, protože úvahy o vztahu filmu a literatury se opakují odedávna. Čtenář knihy si vytváří hrdiny ve své vlastní fantazii, „vidí“ je i svět kolem nich podle sebe a svých znalostí a možností. Filmař svět i postavy konkretizuje, dává  jim jeden jediný tvar, který může, ale nemusí, korespondovat s názorem a pohledem čtenáře.

Přes všechny možné výhrady – jak ke knize, tak k filmu – je SIROTČINEC SLEČNY PEREGRINOVÉ PRO PODIVNÉ DĚTI  mimořádným počinem, který stojí za to zhlédnout i přečíst. Přečíst pro rozběh vlastní fantazie (jistě ovlivněné i přidanými děsivými dobovými fotografiemi - viz foto výše) a vidět kvůli zhmotnění postav a hlavně pak pro to, co v knize již nenajdete – boj s nebezpečnými nestvůrami. V knize jsou (možná zbytečně) přirovnány k nacistickým vojákům, proti nimž dědeček odešel bojovat, opustil bezpečí smyčky a už se nevrátil. Ve filmu jsou to monstra, jejichž zpodobení je sice efektní, ale vybočuje z žánru fantasy do hororu zavánějícího béčkovou produkcí. Ale ukazuje se, že nestvůry bez duše nejsou tím nejhorším. Daleko horší a pro nás všechny nebezpečnější jsou jejich pomocníci, přisluhovači, kteří mění podobu podle potřeby a připravují bestiím půdu pro jejich rejdy. SIROTČINEC SLEČNY PEREGRINOVÉ PRO PODIVNÉ DĚTI je založený na prvotině Ransoma Riggse, vydané v roce 2011. Kniha se okamžitě stala celosvětovým hitem a zůstávala na vrcholu žebříčku bestsellerů The New York Times po několik let. Prodalo se víc než 3,1 miliónů výtisků. Došlo i na další pokračování PRÁZDNÉ MĚSTO a KNIHOVNA DU&SÍ. Obě tato pokračování vyšla již česky v překladu Bronislavy Grygové v nakladatelství JOTA. 

            Riggsova pouť ke zvláštnímu sirotčinci slečny Peregrinové začala u jeho koníčku, sbírání starých fotografií při výměnách a na bleších trzích. Čím neobvyklejší fotografie, tím lépe. Také psal na volné noze pro Quirk Books (vydavatel Pýcha, předsudek a zombie).  Jednou poslal několik svých fotografií pracovníkům Quirku, protože si myslel, že obrázky by se mohly hodit do strašidelné obrázkové knihy. Místo toho dostal Quirk nápad použít fotografie pro vytvoření románového příběhu.

            “Vždycky mě fascinovaly staré fotografie,” říká Riggs. “Dostal jsem nápad na příběh a fotografie se staly jakýmsi vodítkem pro postavy. Měl jsem například velice zajímavou fotografii chlapce obaleného včelami. Takže jsem přemýšlel, kdo je ten chlapec? Jaký je jeho příběh?“
Foto: jota.cz, levneucebnice.cz