Možná až s odstupem doby jsme schopni si uvědomit sílu tohoto filmu, o němž se zpočátku soudilo, že vznikl z obrovského tvůrčího napětí při natáčení Markéty Lazarové (filmu dnes považovaného za nejlepší český film všech dob). UDOLÍ VČEL je reflexe doby druhé poloviny 13. století, viděná ovšem z nadhledu dneška a z pohledu umělce. Ve snaze vystihnout kulturní i společenské ovzduší středověku s klíčovými otázkami a problémy té doby si Vláčil spolu se scénáristou Vladimírem Körnerem zvolili postavy dvou řádových rytířů  a na jejich příbězích zachycují svár vypjatého náboženského fanatizmu s touhou po prostém lidském životě.
 
Ondřej Zemský, synek pána z Vlkova (Petr Čepek) se do řádu dostal hned jako dítě. V podstatě je obětován otcem jako usmíření za jeho násilný čin a po letech odříkání začíná poznávat, že existuje také jiný svět, jiný život, než ten, který žil zavřen za zdmi řádového hradu. Volá ho domov, rodné Údolí včel. Povede se mu návrat? Vždyť útěk z řádu se trestá krutou smrtí, jak to poznal bratr Rogier (Josef Somr).  Co bude silnější  -touha jednotlivce po svobodě (což je obecně lidský problém všech dob) nebo moc řádu, tedy náboženský fanatismus? Síla dramatu ÚDOLÍ VČEL je nejen v pečlivém zachycení reálií 13. století a v pokusu ukázat tuto dobu. Je především v obecném vyznění filmu – kde na historické látce se pojednává konflikt s vyšší mocí, kterou zde představuje německý řádový rytíř Armin von Heide (Jan Kačer), jenž uplatňuje svoji převahu nad Ondřejem, tím „malým člověkem ze zapadlé české usedlosti“.
 
V obecnější rovině lze ÚDOLÍ VČEL pokládat za dramatické zobrazení dvou principů: Života jako služby ideji, vyššímu řádu a tedy života manipulovaného a života, v němž je vyznávám přirozený řád věcí, světa vztaženého k pozemskému pobytu a jeho radostem i stratem. Řád německý rytířů je možno symbolicky vztáhnout na jakoukoli totalitní moc, která nutí člověka, aby se choval proti své přirozenosti. Ondřej a Armin jsou v jistém smyslu oba smutní hrdinové – jeden jako vzbouřenec proti odlidštěné organizaci a druhý jako její poslušný služebník – oba jsou pak jejími obětmi. Všimněte si i kompozice obrazů, toho jak kamera Františka Uldrycha snímá svět. Vláčil, který kdysi prohlásil, že „pamětí lidstva je architektura a hudba, ostatní umělecké obory jsou pouze jejich deriváty“ docílil toho, že Arminův řád charakterizují vertikální kompozice strohé, studené architektury, zatímco horizontální kompozice zvlněné letní krajiny vymezují prostor Ondřejův. Film je černobílý a opět si všimněte, jak černošedé ladění obrazu prostupuje scény z křižáckého hradu, zatímco prozářená vlkovská krajina je jasná a sluncem prozářená. A vláčilem oslavovaná hudba – tentokrát od Zdeňka Lišky – je zastoupena Gregoriánským chorálem, provázejícím Arminovu pouť jako vznosná duchovní podpora a naproti tomu vyznívají „přírodní“ tóny – bzučení včel, tóny píšťalky, bubínku a rolniček, v nichž jakoby se ozýval motiv dohasínající pohanské doby.          Že Ondřejův pokus o únik skončí tragicky je v podstatě logické. Moc řádu je silnější a tak náboženský fanatismus triumfuje nad v té době beznadějným pokusem jedince o vzpouru proti síle dogmatu spojeného s mocí. O to je však toto osudové drama silnější a rozhodně dává silný podnět na zamyšlení nejen o středověku ale i o dnešku a dnešní situaci.
Fota: fdb.cz, program.sk, csfd.cz