I mne očarovala. Skláním hlavu před tou vrchností poníženě. Rosnička oznamuje, že nastává období, kdy královna přijímá návštěvy. Nyní je třeba rozhodnutí učiniti. Jako ve snách plním svůj raneček na čtyři dny. Více buchet. Kdyby se Ona náhle rozhněvala, budeme muset déle na ni hlavu složit. A kdybych kouzelného dědu potkala, ať je čím ho podělit.


 

Henry ještě hnípe. Co by taky člověk čekal od medvěda. Tak to ne, příteli můj věrný, zvedej svůj chlupatý zadek. Jdeme do světa. Postrádá emoce i přes jeho španělský původ. Čumí stejně, i když si nahazuju ten dvacetikilový domov na záda. Ponesu si ho na hrbě tři dny, když to dobře půjde. Látková chaloupka s ložnicí a vybavenou kuchyní, lustr na čelo, motyku na okopávání ledovcové zahrádky. Koupelnu netáhnu, snad mě královna přijme smrdutou. Omlouvám se italské módní policii, můj outfit barevně neladí. Kašlu na to. Ale železné botičky s hroty a helmička svítí novotou. Záchod taky neberu, mapa ukazuje mnoho úseků, kde bude příležitost se podělat.

Italský kemp v údolí Val Veny nás ráno vyplivnul. Sedm krkavců a dvě křehké víly, které si nervózně čistí zuby slivovicí. Chtěla jsem zásadní radu. ,,Musíš se hlavně držet rukama!'' Taková rada zlatem budiž vyvážena, to jsem opravdu nevěděla, grr. Koupou se víly ve slivovici?

První zkouška. Hospoda. Asfalt nám ještě tál pod nohama, když jsme ztralili první dva chlapy. Pivo je okouzlilo.  A cesta, kterou nebylo možné najít. Dvě hodiny v čudu. Necelé dva výškové kilometry na první chatu. Do setmění tam prostě být musíme. Křovinami se prodíráme jako za &Sípkovou Růžou, až se konečně ta pravá cesta ukáže. Moréna. Pozvolna stoupáme místy, kde se kdysi válel ledovec. Pohodička. Ale zazvonil zvonec a pohodičce byl konec. Jak mapa ukázala, tak se stalo. Stěna. Železa. Výměna pohledů s Bárou. Beze slov. Tajně hledám kouzelného dědu. Dám tisíc buchet, aby mě dostal nahoru. První přitáhnutí je prověrkou hmotnosti skotu. Je to peklo. Podruhé se přitáhnu a, hledajíc cestu nad sebou, vykoukne na mě hlava rohatá. Bodejť, čert?! Kamzík, ty blázne! Se ti to skáče, když netáhneš tu krávu na zádech. Po dalších metrech bych ji nejradši podojila. Těžká a velká tak, že jsem se s ní zadrhla v komíně. Chcípnu tady potupně jako špunt. Bára ho vytlačila. Vyletěla jsem z komína jak ten čert a ocitla se zdánlivě v bezpečí sněžné plochy. Mačky? Sklouzneme se jen jednou a naposled. Sestupující Frantíci nám předkládají výčet nezvěstných. Hraju hluchou. Tohle teď fakt slyšet nechci. Přeběhnu to a bude. Navíc jsem líná shodit krávu a hledat mačky v jejích vnitřnostech. Musím hodně zaklonit hlavu, abych dohlídla na vrchol další stěny. Všechno, co teď mám, jsou unavený ruce. A ruce obra, který mi pomohl s posledním kouskem. Slyšel, jak jsem sprostě tu horu zaklínala. Víla, vole, ne?! Dnešní úkol splněn. Chata Gonella 3071m. Volná. Vyspíme se v posteli, jupí! Všechno další až zítra. Civím na svoje klepající se ruce s mozoly jako bych zryla celou zahradu. Po třech nudlích mám pocit, že jsem snědla mámu, tátu, pasáčka a koně s povozem. Nejde to. Nemůžu. Nažrala jsem se adrenalinu. 
 

Spát taky nelze. Za zavřenýma očima se mi promítá zítřejší premiéra. Jestli to bude pohádka, drama nebo horor nikdo neví. Henry změnil výraz. Lezou mu oči z důlku, jak ho můj strach škrtí. Mlaskám na Radima, aby nechrápal nebo spadne lavina. Když konečně zaberu, někdo zařve: ,,Monte Bianco!" Italský horský vůdce svolává k výstupu. Jedna hodina v noci. Mám pocit jako před popravou. Ještě mám tři hodiny života, my jdeme až ve čtyři.

***

Fotografie archiv © Tereza Čerbáková

Dobytí vrcholu na webmagazinu již zítra 14.5.2017