Jen jsme srovnali krok, láhev vody nám předvádí, jak snadné je sklouznout do trhliny. Dobrý začátek. Voda bude chybět. Svítíme čelovkami za lahví do trhliny, jako když zastavíte film v nejlepším. Asi se čeká, který blbec pro ni sleze. Jednohlasně ji pohřbíváme. Po dvou hodinách na nakloněné rovině nám svítání potvrzuje, ze rosnička nekecala. Z mraků vystupují čerstvým sluncem ozářené štíty. Stojíme. Čumíme. Pohled jen pro Bohy. Když jsme stanuli před obnaženou skálou, napadlo mě, že mi to božské panorama bylo sesláno shůry jako poslední, co na tomto světe uvidím. Teď hned chci mít létající koberec. Mačky na skále vztekle skřípou. Rvu to vším, čím mě příroda obdařila. ,,Lezeš jak prase, platíš mi pivo!" Radim. Díval ses poslední čtyři hodiny dolů? Zaplatím všechno, jen když to přežiju! Na hřebenu není nic. Nic ve svém pravém smyslu slova. Opřít se můžu akorát o vzduch. A i ten je tak řídkej, že bych jím propadla. Proč stojíte, běžte! Lehce se vykloním. Co to je? Půlky zadku se mi secvaknou tak, že kdyby mě chtěl teď někdo poplácat po prdelce, zlomí si ruku. Se podělám! ,,Přepni na plyn a nedýchej!“ Hřebíneček s ledovosněžným koberečkem. Sotva na dvě nohy vedle sebe. I kdybych na balančním náčiní bydlela, na tohle to stačit nebude nikdy. Dole si mě namažte na chleba. Můžu tu teď rozbalit tu nejvtipnější show, ale s nikým to ani nehne. Chechtáme se až po těch 20 metrech. Bára to nedává. Psychologická poradna. Sami máme co dělat, ale zkoušíme to na ni. Celá tuba energy gelu do ní vjela a nic. Sestupuje. Počká na nás na francouzský straně na chatě.


 

Loučíme se s ní na křižovatce normálky z Chamonix a naší italské cesty. Bouda Henryho Vallota 4365m/m je na dosah. Bivak. Smetiště. Sčítáme tam bebíčka. Rybník v pohorách. Spálený frňák. Srdce si vyskakuje. Sundat boty a mačky se rovná práci dřevorubce. Při pohledu na mačky se mi postaví chlupy do pozoru. Je jasný, že jestli jsem měla kdy mozek, zůstal v kempu. Víla s mačkama obráceně. Kde měla být pata, je špička. Projede mi mráz po zádech. Ten hřeben, ty náno! Omlouvám se tím, že jsem viděla prd, když jsem si je navlékala. Držím hubu. Jsme tu jen my tři a ten šílený vichr, co se opírá do plechový boudy. Vyřízení jsme všichni.  ,,My dál nejdem. Nemůžem. Příště. Ta hora tu bude pořád... "Cože? Kecy. Zkoušej mě? Dva Bivojové, na který bych si vsadila? Že udělám někde blbost, s tím jsem počítala. Ale že se tam nevyškrábu jen proto, že jsou panáčkové unavení? Skončím dvě hodiny pod vrcholem, protože bez jejich špagátu jsem vyřízená? Vichr mě zamete za první zatáčkou. Zkouším to na ně. Lezem už bez zátěže, bágly necháme tady. Počasí na výstup. Ne! Ohřívače v botách se ani nestihly zabydlet a shůry mi byli sesláni náhradníci. Dva chlapi od nás. Berou mě, slabou ženu, na lano. Každý zaseknutí cepínu mi říká, že kyslík je potřeba naskladnit. Sprostě nadávám. Nestydím se za to. Vítr mi brání v nadechnutí a metá mi ostrý sníh do tváře. Aspoň teda peeling za tu dřinu. Jde to. Pomalu. Hodně odpočíváme. Je mi všechno jedno. Už ani nevím, jestli tam chci, už jen jdu robotí chůzí. Asi blouzním, protože pod sebou vidím dvě postavy v bundách, co znám. Bivojové! Někdo je musel překecat! Oni fakt jdou!

Ze shora si vede horský vůdce na špagátu klienta. Nezajímám ho, klidně mě plácne jako obtížný hmyz, platí ho ten na špagátě. Tři hodiny odpoledne. Vypadá to jako vrchol. Výškoměr říká, že jo! Nic tu není. Zlatý Krkonoše s hospodou na každým kopci. Nikdo tu není. Dobrá volba vyjít později. Padám do sněhu na znak. Ty jo, jsem tady nebo je to sen? Nechte mě tu zemřít, já jsem na vrcholu! Zavírám oči, chci to v sobě cítit navěky. Slunce mi zastíní něčí hlava. Podává mi ruku. David. ,,Ty vole, ty kdybys nešla, tak mi na Vallotce končíme. Díky!" Odpouštím mu "vola", odpouštím teď všechno a všem. Možná mě napadlo něco o mužské ješitnosti, ale mozek nebyl zrovna v kondici. Jeho silná ruka mě vytáhne do stoje. Vobjímačka každý s každým. Čtyři chlapi, já a medvěd. Žijem! Leháme do sněhu ke společné vrcholovce. Lovím pózu. Auvajs! David mi přišpendlil mačkou ruku do sněhu jak dobíhal od samospouště. Doprčic! Vytahuju ruku z rukavice. Nic otevřenýho, test hybnosti v pohodě, cepín udržím. Budou modřiny, no. Typický. Nepamatuju zranění v horách, že bych spadla na hubu a mohla to hodit na vybavení, nebo vratký šutr. Vždycky to bylo nějaký zhmoždění z vlastní blbosti nebo stavba stanu pod vlivem slivovice. 

Dolů. Ještě dolů cestou Frantíků, normálkou, ale lidnatější. Sice na vrcholu, ale vlastně jsme teprve v půlce. Nahazujem bágly na Vallotce.  Plán je teď noc na Goutru, kde čeká Bára. Ani nevím, jak chata vypadala, prohnali jsme se kolem a Báru čapli cestou. Nebylo tam místo ani pro stan, musíme o chatu níž. Vztekám se uvnitř, jsem tekutá, to do tmy nestihnem. Jenže tady není na výběr, jestli se nechcem přikrýt sněžnou peřinou. Níž už je sucho. Zato rušno jak na Václaváku. Čekačka na řetězech, normálkou leze kde kdo. 

Na chatě Tete Rouse 3167m se už za tmy zakuklujem vedle dalších housenek s mezinárodní účastí. Nějaká česká housenka z posledního mele něco o Plzničce, až to tady doděláme. Henry mlčí. Žádný zkušenosti, vybavení. Posloužila jsem mu jako šerpa a vynesla ho až na vrchol. Jestli se konečně usmál, tak to nevidím. V očích mám dýky. Nemůžu spát. Blbý brýle. Musela jsem si je místy sundávat z očí, zamlžovaly se. Teď to mám. Zánět spojivek jak vyšitej. Ráno to potvrzuje. Oči jako bych prošla rozzuřeným úlem. Dejte mi bílou hůl, musím ještě víc jak půl dne sestupovat. Daň za třídenní azuro, daň za to, že mi počasí dovolilo vyjít na vrchol, daň za blbost. Nevím, kudy jsem šla, mohu jen popsat svoje pohory do dokonalosti. Každý zvednutí očí výš mi zabodlo dýku do očí hlouběji.
 

Poslední metry do kempu u Courmayeru jsou stejný jako na vrchol. Vrcholový pivo. Vrcholová slivovice. Utíkám z tý oslavující společnosti s mokrým ručníkem na očích. Chci mít ten pocit jen pro sebe. Nepotřebuju říct, že jsem na na hoře stanula. Potřebuju cítit, že jsem se překonala. Nepotřebuju vědět, že se dokážu utkat s horou, ale sama sebou. Nechci horu pokořit. Je legrační, jak je to nemožné. Nemůžu k ní vzhlédnout díky své slepotě. Po oslavě bude asi slepců víc. Ale cítím ji.

Za devíti horami a devíti řekami hora stojí. Vrchol její je však tady dole. Tady a ve mně navždycky.

***

Fotografie archiv © Tereza Čerbáková