Tím pádem rázem končí velký cit, neboť řádně vychovaná dívka, když konečně poloomdlelá nabere dech, dojde k přesvědčení, že nejste muž jemného vychování, tedy gentleman, za kterého jste se doposud vydával, nýbrž neomalený hulvát. Vymlouvat se na to, že za to nemůžete, že je to tím, že jste včera narychlo zhltnul čtyři utopence, vám nepomůže. Naopak. Dívka přijde záhy k přesvědčení, že jste navíc nenasytný žrout, který se cpe pokrmy nehodnými sofistikovaného člověka. A v duchu si připomene varovná slova životem protřelé maminky, aby si s tím podezřelým floutkem nic nezačínala…

My chlapi ovšem víme, jak si uříznout úplně největší ostudu.  Stalo se to snad každému, komu se díky různým fikaným záminkám přikrmeným alkoholem podařilo zmást normálně slušnou ženu natolik, že nakonec svolila k vám zajít na kafíčko. Přílišné požití veselých vodiček udělalo ale svoje i na vás samotném a roztouženou krasavici jste zklamal na celé čáře. To, že se kouzlo nepodařilo, je ovšem ostuda všech ostud. Usnout jako pařez na obnažené hrudi polosvedené milenky není něco,  s čím bychom se chlubili v pohostinství. Opovržlivé pohledy, kterými vás slečna bude ráno častovat, vás budou pronásledovat celý život. 

Upadnout v hluboký spánek a hlasitě chrápat v dámské společnosti během koncertu, abychom, vytrženi ze spánku, začali zuřivě tleskat a nadšeně vykřikovat “bravó”, když skončí první věta, je zrovna tak hrozné jako mít na každé noze jinou ponožku, a nebo nemít zavřený poklopec. To je samozřejmě také dost hrozná ostuda, které je nutno se vyvarovat neustálým kontrolováním kalhot v rozkroku. Protože vězte, že ženy jsou všímavé bytosti. Vám sice nic neřeknou, jenom jim třeba ruměnec pokryje tvář, ale okamžitě nabydou přesvědčení, že jste kaňour, který toto dělá na veřejnosti schválně! A máte po svatbě!
 
Je pravda, že i v mém, nyní již dlouhém životě, jsem zaznamenal nejenom výše zmíněné trapasy, ale i mnoho jiných situací, při kterých bych se nejraději propadal do země. A vůbec nic vám nepomůže, když zavřete oči, aby vás nikdo neviděl! Houbelec! Máte ostudu jako řemen!
 
Co se mně to, lidičky nedávno nestalo!
 
Návštěvu z Česka jsme chtěli náležitě oslnit tím, jaká vynikající vína u nás produkujeme. Australská vína se těší popularitě po celém světě. A navíc je pěstují přímo od nás za humny. Milovníci vín si zde přijdou na své, protože vinice nabízejí zdarma ochutnávky svých produktů. Naše návštěva k mému úžasu opovrhla pivem a dala s nadšením přednost vyjížďky do vinic na ochutnávky.
 
Útulné sklípky nás přivítaly vůní vín, syrovým vzduchem, plísní na zdích a náležitým dekorem. 

Kája se vrhnul na vína jemu nabídnutá. Znalecky očuchával, víno převaloval na jazyku, pomlaskával, poulil oči, některé ukázky znalecky plival do velkého trychtýře, jiné s očividnou radostí vypil. Já s ženou Máňou jsme měli radost, jak mu šmakuje, Kája se pomalu ale jistě začal lískat, na typicky slovansky kulaté tváři se mu rozlil připitomělý úsměv a prohlásil, že k vínku by se mělo něco smlsnout. Nechtěl jsem vzácnou návštěvu nechat o hladu. Hlavně jsem se v duchu strachoval, že všechno to vypité na prázdný žaludek by mohlo být nakonec nakrásně mezi námi a na kožených sedadlech auta. Proto jsem se rozhlédl kolem sebe.

A ejhle! Na pultu se kromě sklenic vína objevila mísa plná sýrů. Lidé před pultem si z ní vesele brali sýry a hlasitě hovořili zřejmě o tom, co po ochutnávkách koupit. Já okamžitě nabyl přesvědčení, že sýry na pult dalo vedení, aby se lidé tak rychle neopili. Hlavou mně proletěla myšlenka, jak chytrá marketingová strategie toto byla. Poskytnout sýr a navíc ochutnávky nejjemnějších vín, to přece nemá chybu.

“Dovolte, prosím,” zahlaholil jsem. Lokty jsem se prodral k míse se sýry a obratně jsem nožem ukrojil tři pořádné porce, o které jsem se podělil s Máňou a Karlem. Ten pronesl, že tak dobrý sýr ještě v životě neměl. Kam že se prý hrabe romadúr nebo rokfór. Načež si hrdlo prolil třicet let starým portíkem.

“Dáme eště,” řekl jsem a znova jsem se dral k pultu. No a potom se neuvěřitelné stalo skutkem. Mladá žena stojící nad talířem, mne probodla očima a na celou místnost zapištěla hysterickým hláskem “Co si myslíte, že, pane, děláte? Tohle je náš sejra, kterej nás stál moře peněz. A vy si z našeho talíře berete, jako by to patřilo vám!” A dodala, že něco tak drzého v životě ještě neviděla. Milovníci vín rázem přestali pít a probodávali mne očima. Já si teprve po tomto vrcholně trapném výstupu uvědomil, že to vůbec nebyl talíř sýra nabídnutého vedením, ale výběr strašně drahých francouzských pochoutek, které si zákazníci mohli k vínu koupit. Vůbec jsem se nedivil, když jeden mladík ze sebe sundal sako a vyhrnul si rukávy s tím, že mně dá za vyučenou v takhle dobré společnosti krást lidem potravu.
 
Samozřejmě, že jsem se, rudý až za ušima, majitelům námi polosežraného sýra omlouval, jak jen jsem mohl. I po peněžence jsem sáhnul s tím, že snědenou škodu nahradím. Nemusím zdůrazňovat, jak jsem si oddychnul, když mé kulantní gesto bylo odmítnuto. Hodní a dobře vychovaní Australané, řekl jsem si a peněženku, ve které stejně nebylo dost bankovek, aby ty nekřesťansky drahé sýry pokryly, jsem honem rychle zasunul zpátky do kapsy.

Vážená návštěva z Česka se smála a smála a smála, zatímco žena Máňa mně spílala a spílala a spílala. Nevraživé pohledy labužníků nás doprovodily až k východu z vinice.

“Tak to jsem do toho tedy pěkně šlápnul,” konstatoval jsem suše a hustým deštěm jsem se vydal směrem domů…

***

Autor článku: Ivan Kolařík

Autorka koláží: Marie Zieglerová