Pro svůj třetí celovečerní film si Zdeněk Troška vzal v roce 1984 za předlohu novelu spisovatele Aloise Jiráska POKLAD. Spisovatel, který – možná v dobré snaze – nám trochu zkreslil pohled na naše národní dějiny (hlavně na husitství a obrození), sice již v té době nebyl tak uctíván jako za dědečka Zdeňka Nejedlého, ale stále byl součástí školní povinné četby.  Scénárista Josef Hanzlík sáhl po méně známé Jiráskově práci a oprostil ji od vlasteneckého patosu, o němž kritik Arne Novák napsal, že je „návratem k světu rokokové a osvícenské šlechty josefínské, přiblížením se k rodnému kraji v Čechách severovýchodních, prvním pokusem o sledování slabounkých počátečních kořínků českého obrození národního.“ V duchu moderního přístupu se scénář soustřeďuje na střet pokrokové myšlenky náboženské svobody (a tím i svobody obecně), reprezentované mladým vídeňským lékařem dr. Kamenickým (Petr Svoboda) s reakčními silami temna, které zde reprezentuje fanatický abbé, jezuita ztělesněný Eduardem Cupákem. Děj se odehrává kdesi v zapomenuté končině severních Čech, kde na zámku žije stárnoucí, chromá a životním zklamáním zatrpklá hraběnka Marie Karolina Chamaré. Její strašný sen – planoucí hranice knih, popravy lidí a vláda ďábla – je dramatickým začátkem filmu. A je to právě hraběnka – na rozdíl od titulu filmu i Jiráskovy novely – kdo je hlavní postavou Troškova filmu. Je málokdy viděnou dramatickou postavou, která se vyvíjí od zlobné zmrzačené stařeny, podléhající zhoubnému vlivu abbého a tajně reptající na Boha, k lidské síle nést svůj úděl a dík novým myšlenkám se odpoutat od tmářství a pohledět vstříc budoucnosti. Právě ona je tím katalyzátorem, kterým jsou nahlíženy všechny ostatní postavy včetně titulního hraběte, hledajícího poklad a nezajímající se o nic jiného. Je to mistrovská herecká studie Blanky Bohdanové, která úspornými, čistě filmovými prostředky jako pohledy očí, mimikou či sotva znatelnými gesty, dává své postavě náboj a filmu sílu. V mozaikové struktuře střídá Troška řadu linií, navzájem spojených postavami, ale odvíjejících se nezávisle na sobě. Dočkáte se nejen zmíněné hraběnčiny proměny, ale i marného hledání pokladu, apokalyptické scény zatopení podzemní štoly či pronásledování Českých bratří. To vše v dramatickém, diváka nešetřícím pohledu, který se nebojí naturalistických scén, ale dovede je vystřídat idylickými chvílemi pohody. Většina scén na zámku je nasvícena tak, aby navozovala dojem tajemna a napětí, odpovídající atmosféře filmu. Barokní dekorace snesou romantické polohy, ale jde v nich vytvořit i tajemno anglického gotického románu. Mladý kameramen Jaroslav Brabec zde odvádí mimořádně precizní práci a dokázal na sebe plně upoutat pozornost. Jeho barevné ladění s virtuózním užíváním širokého spektra přitlumených barev (zejména černé, temně červené a temně hnědé) s bodovými světly plápolajích svící či oken prozářených sluncem a šerosvitná kompozice připomene styl barokních mistrů, v exteriérech pak upomene na plátna raně romantická.

Sám Troška film považoval tento film za „variaci-fantazii na téma Jiráskovy novely“ a přiznal, že nechtěl dělat ilustraci textu, ale vypuštěním nepodstatných motivů posílit to základní což je „konflikt tmářství a svobody ducha, který vydání tolerančního patentu provázel.“ Ať už máte Zdeňka Trošku zařazeného jakkoli, po zhlédnutí tohoto filmu, si nemůžete neříci, že je to velký filmařský talent. Bohužel zmarněný a rozmělněný na drobné a jen si tak v duchu představovat, jaký by mohl být film, o nějž Troška tolik stál a který se mu nepodařilo natočit -  příběh čachtické paní. Ale takto je to jen jeden z mnoha příkladů talentů, které dobou a dalším dílem vyšuměly. &Skoda.