Od prvého dňa vojemského života si Metúd lebedíl. Coby vedúcí hadrář si povybíral najlepší kúsky mundúra a na vycházkách sa nosíl, jak dyž by býl oháklý od Versaceho. Mazáci sa mu vyhýbali velkým oblúkem a snažili sa nepohlédnúť naňho ani kútkem oka, aby im nehrozilo nejakým tým ostrým v basi. Ti, co už tam byli, robotovali ve dně v noci pod dozorem nasratých důstojníků, keří tu byli takéj za trest. Včíl už Metúdovi vyhrožovali enem dva gengeli, keří celéj téj rozpadléj mafii šéfovali, no včíl už jaksi neměli kemu. Metúd sa mezi řečú dověďél, že opracovávajú aj velitelovu paničku. Tož zatým enem držál paščeku a počúval.
Asi týdeň po přísaze dostál velitelský písař úplavicu, běžně zvanú sračka, a tož si velitél vzal na zástup právě Metúda. Kerýsi deň, to býl velitél zrovna na štábě, došla jeho panička a že na něho počká. Chovala sa k Metúdovi, jak dyby mluvila ze vzduchem. A že by si dala pohárek sodovky. Dyž to Metúd hodíl na tácek a mrkl na paninku, všiml si, že má nožku přes nožku a až tam, hluboko dole, jí čúhala jemňučká kraječka, kerú sa prodíral černý les. Tož jak na to čučál, ruky sa mu roztřepaly tak, že dyž tácek pokládal, všecko si to vylél na poklopec. Panička hbito vyskočila, od umyvadélka strhla ručník a pečlivo začala Metúdovi vytírať gatě. Vytírala pomaléj a pomaléj, jak by v duchu přeměřávala, až takým divno zastřeným hlasem promluvila: „Vojíne, vaše jméno.“
„Filgas, prosím pjekně, súdružko velitelová.“
„Filgas, to musím vidět. Ty kalhoty dolů. A rychle. To je rozkaz,“ zařvala.
Dyž rozkaz, tož rozkaz. A už sa to húšalo jak Big Ben. Panička Anička zavrávorala pod náporem slasti a už ho tahala do manželovy – velitelovy kanceláře. Ani blesk néjni tak rychlý, jak sa kraječky ocitly na zemi. Anička si lehla na stůl, přitáhla Metúda k sobě a optala sa: „Písaři, psací potřeby přichystány?“
„Ano, prosím pjekně, súdružko velitelová.“
„Tak piš jak budu diktovat.“
A Metúd psal až sa mu od péra kúřilo. Dyž bylo popsané co sa dalo, poslala ho Anička do jeho kutlocha, že mosí popraviť sebe aj kancelář.
Jak sa zjavila v jeho kancelářičce, oznámila mu tak, jak dyby sa neznali, že přikáže manželovi, aby Metúd ostal jeho písařem, lebo dovede fajně narábjať s psacím náčiním. Jak odcházala, mňágla ho za poklopec a zavrčala: „Čau, ty valašský kladivoune.“
A tož sa Metúd stál velitelským písařem. Vyfasovál samostatnú izébku, hneď vedla svojéj kancelářičky a požíval dajakých privilégií.Navrch úplnú náhodú počúl, jak sa jednúc ti dva mafijánští pazúři bavíja o Aničce.
„Slyšel jsi tu fajnovku? Prý si našla nějakýho, kterej vydá za nás za voba. Dneska večer má přijít na posádku za starým, tak si na ni počkáme a vysvětlíme jí, jak se trestá neposlušnost.“
A zatým ,co si mnuli pazúry, Metúd všecko vyvalíl najvyššímu a večer v aleji už byli poschovávaní chlapi od zvláštního aj s esenbákama. S nima potem aj ti dva odjeli. Velitél dal Metúdovi hneď po akci rozkaz, aby dovédl jeho Aničku dom a za odměnu, že móže ostať v městě až do rána.
Anička si nemohla teho svojeho chlapa vynachváliť jaké má negdy bohovské nápady. A už si, celá natěšená, táhla Metúda k sobě dom. Ráno do něho naléla dvúdecák gořalky na ex a poslala ho do kasární spať. Dyž sa na bráně potkal s velitelem, ten sa enem smíl. „Filgas, vy jste si to volno pěkně opil.“
A tak žíl Metúd jak v ráji. Lebo Anička nebyla lakotná a mjela súcit s trpícíma, zeznámila ho aj s ostatníma robkama od lampasákú a to teprvá začaly orgije.
Jednúc, dyž sa zišlo pět paniček a Metúd, vleťél do dveří v tem najlepším velitél. A už to mjél na gaťách. Ešče než stačíl začať řvať, vrhly sa k němu nahé ženské, že im mosí slúbiť mlčání. A na stvrzení teho slubu si ho mezi sebú přehazovaly až do rána. No a v pátek ráno dostál Metúd rozkaz, aby sa v pondělí navečer hlásil u tankovéj posádky na druhém konci republiky.