Ještě před tím, než jsem měla možnost přečíst český překlad komiksové sbírky Temnými hvozdy, vydané v druhé polovině tohoto roku nakladatelstvím Comics Centrum, se mi do rukou dostala původní knížka v angličtině. Přestože jsem o tom, čím právě listuji, nevěděla zhola nic, už na první pohled mě zaujala nezvyklá originální kresba, pohrávající si s kontrastem černé, bílé a sytě červené barvy. Pokud byste si snad, stejně jako onehdy já,mysleli, že anglický název Through the Woods nějak souvisí s nedávno uvedeným filmem Into the Woods (v češtině Čarovný les) s Meryl Streepovou v hlavní roli, vězte, že jde o podobnost čistě náhodnou, a s Carrollové sbírkou nemá tenhle film vůbec co dělat. O čem to tedy celé je?


Jak už bylo řečeno, sbírka Temnými hvozdy obsahuje pět hororově laděných povídek vytvořených kanadskou webkomiksovou výtvarnicí, Emily Carrollovou. Sugestivní, barevně vysoce kontrastní kresby doplňuje text jen poskrovnu, ale o to údernější v jediné větě či myšlence je („Jako malé jí matka ráda čítávala o netvorech…“). Jedná se o čtení i podívanou velmi chytlavou, nutící čtenáře k zamyšlení i k zapojení fantazie, protože většina z povídek má v podstatě otevřený konec. Což ovšem vůbec nevadí, naopak si troufám říci, že v dnešní společnosti, kde máme takřka vše naservírováno detailně až pod nos, něco takového příjemně čeří vodu v našem apaticko-letargickém myšlenkovém rybníku. Jedna z nejzajímavějších povídek celé sbírky, Carrollové prvotina „O jeho zbrocené tváři“, mi stylem kresby připomněla dětské ilustrace Františka Nepila (Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni). Právě v této podivné hravé jednoduchosti, kontrastující se zneklidňujícím obsahem textových sdělení („…leč minulý týden jsem bratra svého zabil…“) vidím genialitu Carrollové tvorby, která nepochybně baví teenagery stejně jako dospělé a nedává jim, minimálně ne hned, na jednotlivé příběhy zapomenout. Jediná povídka, která mi připadá – pakliže přihlédnu také k negativním hodnocením – poněkud nedodělaná, či, chcete-li, s příliš náhlým koncem, je Sousední dům. Také tato povídka vás bude patrně velmi bavit, ale její rozuzlení, vzhledem k dobrému námětu, mě osobně poněkud zklamalo.

Emily Carrollová používá metodu infinite canvas, což, zjednodušeně řečeno znamená, že nerespektuje klasický sled a velikost oken, jak jsme z většiny komiksů zvyklí. Takže v knížce můžeme mít tu a tam problém najít na jedné stránce posloupnost textu (osobně jsem zaznamenala asi jen ve dvou případech). Jedná se o metodu používanou právě u komiksů vytvářených pro web, kde autora neomezuje velikost stránky, nicméně kdybych si tohle nepřečetla na Wikipedii, v knížce bych, coby konvenční čtenářka, nic zvláštního nezaznamenala (komiksoví odborníci prominou).

V samotném textu se mi velmi líbilo využití závorek, které vyprávění dodávají syrový, znepokojující nádech. Je to o detailech, osvěžujících detailech, a těch v této sbírce není vůbec málo. Každá povídka je jiná, originální, a ačkoliv jejich styl prý někdo z českých recenzentů přirovnával k Erbenově Kytici, nic podobného bych tady nehledala. Je to zajímavé, příjemně mrazivé a žádnou škatulku to vůbec nepotřebuje. Závěrem mohu pouze poznamenat, že jakékoliv případné další sbírky si rozhodně ráda přečtu.

hodnocení: 80%

foto: Comics Centrum