Četla jsem všechny knihy tohoto autora. Postupně, jak vycházely v české literární sféře. A musím přiznat, že jsem mu opravdu propadla. Na vrcholu pyramidy vévodí román "Protože tě miluji," ale nevím nevím, jestli se zrovna vydaná kniha "Noc v Central parku" netlačí na stejný schůdek. Každá z těch čtyř knih je něčím zajímavá, něčím překvapivá, něčím šokující - a v neposlední řadě bolestná a hluboce lidská. Guillaume Musso to prostě se slovy umí. Píše tak, že vás naprosto strhne, nemyslíte na nic a nikoho než na to, abyste otáčeli stránky a dobrali se konce - po kterém vám velmi často klesne údivem brada. Ano, možná se někdy dá předpokládat, jak se příběh bude vyvíjet, přesto, ať už předpokládáte cokoli, je to nakonec jinak.

Ani "Noc v Central parku" se od tohoto schématu neliší. Zpočátku zvláštní příběh dvou lidí, jež spolu zdánlivě nemají nic společného, začíná jednoho rána na lavičce v Central parku. Muž a žena, spoutaní policejními pouty, bez dokladů, bez peněz, kteří si na to, co se v noci stalo, nepamatují...

Alice a Gabriel. Policejní komisařka z Francie, a jazzový klavírista z Dublinu. Co je spojuje? Proč se probudili na osamoceném místě se ztrátou paměti, a co znamenají krvavé skvrny na košili Alice? Jen samé otázky a žádná odpověď, která by jejich situaci vysvětlovala. Stávají se štvanci ve městě, kde nikoho neznají. Hledají stopy, ale zdá se, že žádná z nich nikam nevede. Nikdo není tím, za koho se vydává - nakonec Alice zjišťuje, že už nemůže věřit ani sama sobě a tomu, kdo si myslí, že je...

Co se skrývá pod povrchem, vyplouvá na světlo postupně a bolestně. Hluboké jizvy, které má člověk ukryté uvnitř sebe, většinou nikdo rád neukazuje... Ale jednou se prostě každý musí podívat do zrcadla, pochopit, co mu ukazuje a bojovat s tím - nebo se tomu poddat. Jak se Alice vyrovná s tím, za co nese odpovědnost? Má ještě naději nebo už všechno prohrála? A jak s tím vším souvisí právě Gabriel? Proč se probudila připoutaná právě k tomuto muži? Má i on co skrývat?

Ano, ano, ano... Jen otázky a otázky. Moře zákrut, nečekaných zjištění, adrenalin, touha číst dál... Nejednou čtenář utrpí šok při náhlém odhalení skutečnosti, která se nedala předvídat. Nebo ano? To už ponechám na vás. Já jsem chvílemi nechápavě civěla na text a hlavou mi táhlo nevěřícné: To si dělá srandu?

Prostě, tato kniha vás dostane. Zadržovala jsem dech, obracela stránky, přečetla jsem téměř za den, a celou tu dobu mě svíralo napětí, naděje, že už vím, že už asi tuším, abych vzápětí zjistila, že  vlastně nevím vůbec nic... A ano, i slzy přišly. Bolestné a osvobozující. Po rozpačitém začátku, kdy jsem si říkala, že tato kniha nepředčí mé očekávání, se autorovi musím omluvit - předčila ho. Předčila ho tak, že na ni budu ještě dlouho myslet...