30 let na scéně. Co se za tu dobu v hudbě změnilo, co vnímáte nejvíce?
Začínali jsme v komunistické době, takže hudba byla rozdělená na oficiální a neoficiální kulturu. Teď je všechno jeden kotel – česká, zahraniční – a všichni bojují o přízeň posluchačů. Všechno se zprofesionalizovalo. A s příchodem sociálních sítí víc vyběsnilo.
Zmínil jste sociální sítě, tam jste aktivní. Baví vás to?
Ano, baví. Je to pro mě přímý kontakt s fanouškama, ale mám mantinely. Půl hodiny denně. Napíšu příspěvek a hned odpovídám. Realita je pro mě ale stále lepší.
Dnešní mladí umělci si stěžují, že je těžké si vydělávat jen hudbou. S vámi jsem četla starší rozhovor, kde říkáte, že se hudbou uživíte. Platí to stále?
Jasně. Možná bych se ještě vrátil k té první otázce. Dřív byly v republice čtyři kapely. A když se objevila pátá, tak ty čtyři ostatní znervózněly. Dnes? Konkurence je celosvětová a lidé se zabývají tím, co je baví. Musíte si najít své místo. My se snažíme dělat hudbu co nejlépe a zatím to jde.
Máte metu, čeho byste ještě chtěli dosáhnout?
Co nejvzdálenějšího pohřbu! (smích) A do té doby hrát.
Tak to je dobrý. A co profesně?
To přinese doba, nemáme žádný plán… Prostě dělat písničky, a aby nebyly blbější než ty předtím. A to je docela meta. (smích)
Za ty roky jste vystupovali i v různých zemích. Kde to bylo nejzajímavější?
Vždy to bylo nejzajímavější v Asii. Vystupovali jsme i v Americe nebo v Anglii, ale ten systém je podobný našemu. Ta Asie… Čína? Mazec. Já sám jsem byl ještě jako zpěvák na festivalu v Ulánbátaru. Životní zážitek. Představte si mongolský palác kultury, 3000 lidí. Zpěváci z Kanady, Itálie, Kazachstánu, hodně Rusů. Byla to strašná prdel, protože se musela zpívat jedna písnička v mongolštině.
A zvládl jste to?
No nezvládl. (smích) Mohli jsme mít papír s textem, ale mě se stejně klepala ruka, takže jsem to nemohl přečíst. Napůl jsem improvizoval, až se mi podařilo všechny rozesmát, za což jsem dostal velkou pochvalu, protože Mongolové se prý nesmějí. Konečně se uvolnili, když jsem tam naběhl já.
U zvláštních zážitků ještě zůstaneme. Co nějaký s fanoušky?
Miliardy! Naposledy jsme zažili zábavný zážitek, když jsme hráli před měsícem v Londýně a našli se fanoušci, kteří tam za námi přijeli. Ti, kteří jinak chodí na koncerty třeba do Plzně, si udělali výlet. Seděli jsme na lavičce v Londýně před klubem a najednou slyšíme: „Čáááu.“ Tak to byl zážitek.
Vy jste se formovali za minulého režimu, hodně vašich kolegů emigrovalo. Co vy? Uvažoval jste o ní také?
Ano, dokonce jsem v roce 1978 zpunktoval se dvěma kamarády, že zdrhneme přes Jugoslávii! Jenže pak jsem se zamiloval do své první ženy. Utekli tedy jen oni dva. Jeden se už vrátil v roce 1992. Druhý je sice stále v Americe v San José, ale už si koupil pozemek u Valašského Meziříčí, tak se asi vrátí.
Na vašich textech je vidět, že si rádi hrajete s češtinou. Nenapadlo vás vydat knížku o historii kapely?
Knížku jsem už napsal v roce 1993, jmenuje se
Z nejhoršího jsme uvnitř! Tehdy jsme se vynořili z Valmezu a aby jsme nemuseli stále odpovídat, kdo jsme, odkud a jak jsme vznikli, tak jsme napsali knížku. Pak jsem ještě vydal knížku
Petr píše :-). Ta je také i o kapele. Ale s tím psaním… To je u historie kapel složité. Nejzajímavější historky tam nemůžete ještě dát s ohledem na sebe, své blízké, blízké svých blízkých, a tak dále. Když čtu knihy od zahraničních umělců jako je Phil Collins nebo Marie Fredriksson z Roxette, vidím, že čím později to napíšou, tím lépe. Jednak získají nadhled, spousta věcí je promlčených a i okolí je pak shovívavější. Takže na to je ještě čas.
Přesuňme se k vašim kolegům. Komu třeba fandíte ze současné mladé generace?
Mně se asi teď nejvíc líbí brněnská zpěvačka Nikola Mucha. Lidé ji berou jako kontroverzní, ona je ale především naprosto precizní autorka. Umí napsat fantastickou písničku a texty, které působí jako výkřiky, jsou ve skutečnosti dokonale promakaný. A hlas, ten má také naprosto unikátní, světový. Přál bych jí úspěch i mainstreamový. Ona by mě za to teď kopla do zadku, ale držím jí v tom palce. Jinak nové umělce moc neznám. Potkáváme se na festivalech, je to ale trochu jinej svět. Oni mají sluchátka na uších, dokonalé produkce, za sebe věší plátna. Dělají to už jinak. Nechci se nikoho dotknout, neznám všechny, ale jsem rád, že to můžeme dělat tak, jak jsme zvyklí. Hrajeme písničky, které lidi znají a právě to je baví.
K dnešní mladé generaci zpěváků patří i talentové soutěže, které jim pomohou nastartovat kariéru. Jaký názor máte na tyto show?
Především si myslím, že jsou to soutěže interpretů, ne autorů a já jsem autor. Spíš jsou pro mě produkty televizí, které potřebují nalákat diváka. Lidé, kteří se do těchto soutěží hlásí, si neuvědomují, že jsou na jedno použití. Ale nic proti, jsou tam lidé, kteří umí krásně zpívat. Ovšem možná mi něco uteklo, nevím, ale neznám nikoho kromě Anety Langerové, kdo by se pak uplatnil sám se svojí tvorbou.
Když vás vidím na koncertě, tak tam podáte nejen hudební, ale i fyzický výkon. Kde berete tu energii?
Někteří chodíme do fitka, abychom přežili. Musí to být v rovnováze. Kalení a cvičení. Jakmile se věnujete jen jednomu, je to špatně. Jak se moc chlastá, je to blbý a když jen cvičíte, je to nuda. (úsměv)
Tak a k vašemu koncertu ve Foru Karlín, jediný letošní v Praze. Co mi k tomu povíte? Co tam bude? Kdo tam bude?
Oslavíme třicátiny! Kromě starých písniček zahrajeme i nové z desky Třínohý pes, kterou pokřtíme. A nové písničky zahrajeme i s našimi hosty jako je právě Nikola Mucha nebo s hudebníky, kteří budou našimi hosty, takže nás polovinu koncertu nebude šest, ale deset. Hlavním hostem bude Tomáš Klus a ještě máme dva hosty jako překvapení. Už jsme začali zkoušet a vypadá to hrozně hezky.
A jak dlouho trvá příprava takhle velkého koncertu?
To je těžké… Koncert si sami pořádáme, honička je to velká. Po hudební stránce je složité především sladit vystupující na ten jeden večer, protože každý má své koncerty. Každý se učí sám a pak to musíme vyladit. Řešíme to tak, že pracujeme intenzivně zhruba od jedenácti do sedmi, a pak je večírek. Jako to cvičení a kalení. V rovnováze. Ale jinak to bereme zodpovědně. Skoro profesionálně. (smích)
Děkujeme za rozhovor, který probíhal v pohodové atmosféře. Petr byl milý, vtipný, pohotový... a žádný nožní (od slova nůž, nikoli noha) útok se nekonal. I když to ve videu níže může vypadat jinak. ;-D