Dovolte ale, napřed stručně připomenout, o čem film vypráví. Černobílý snímek je příběhem mladíka (hraje ho – pozor – Jan Kraus), který se rozhodne místo zaměstnání fakturanta na maloměstě, odjet do Prahy, aby poznal „nový život“. Naivní chlapec nemá kde bydlet, ani čím se živit. Útočiště mu poskytne hrobník (Jiří Bartoška) a jeho láhev Becherovky (tehdy ještě levné). Evžen se ale pokusí najít sám sebe a začne psát verše a písňové texty. Marně s nimi obchází redakce, až se mu dostane rady zkušeného – piš o pracujících (vládnoucí dělnické třídě), nic nekritizuj (nebuď proti ničemu) a hlavně ať je to veselé. Evžen poslechne a aby vyhověl požadavkům různých schvalovacích komisí postupně zabředne do banalit, ztratí sám sebe a zradí svůj charakter. Nemá vlastní názor, jde za úspěchem, i když ví, že jeho písně jsou plytké, hloupé a stupidní. Slouží čím dál více „vrchnosti“ a za tzv. angažované texty pobírá nezasloužené příjmy..

Klasický příklad toho, jak socialistická společnost dokázala deformovat jedince k obrazu svému a zničila mladý talent hned v zárodku. Film se nakrátko dostal do několika kin (hráli jsme ho i v Plzeňském filmovém klubu), ale hned rychle zmizel ze scény. Je jasné, že režimu se líbit nemohl a že tedy Evžen – jak říká titul – nadále nemohl být „mezi námi.“ Vrátil se až v roce 1990, ale přišel už do jiné společenské atmosféry a ztratil už svého rebelantského ducha.  Nicméně je to příznačná výpověď o epoše reálného socializmu , vypovídající dnešním mladým silněji než jakékoli školní výklady či přednášky. Najdete v něm i epizodky typické pro tuto dobu a poznáte lidi jak na okraji společnosti tak i těch v její špičce, najdete humor a nadsázku. V úvodu bylo řečeno, že filmy mají své osudy. Herec a spoluscénárista Jan Kraus, kameraman Martin Vadas a režisér Petr Nýdrle vysvětlili osudy snímku v týdeníku Tvorba č. 17/90 takto: „Film EVŽEN MEZI NÁMI jsme dokončili na FAMU v r. 1980 a bylo nám řečeno, že pro jeho uvedení do kin není z hlediska politického vhodná doba. Jiný plukovník řekl, že doba je báječná, film, že půjde do kin a honoráře jsou na cestě. Pak se oba nepohodli a film jim spadl k nohám. Když jsme chtěli film někam přihlásit, aby se promítal, bylo nám sděleno, že je to film „školní“. Když jsme film přihlašovali mezi filmy školní, bylo nám řečeno, že je to film celovečerní, hodně a výrazně neškolní. Když jsme žádali, ať film pošlou kamkoliv, aby se promítal, ale co nejdříve, řekli nám, že ho někam pošlou, ale až za rok. Po roce nám řekli,že ho nelze nikam poslat, protože je už rok starý...“ Absurdita v Absurdistánu, jak jsme tehdy naší republice říkali? To není všechno. V červnu 1991 v časopisu Kino revue zavzpomínal Petr Nýdrle: „EVŽENA MEZI NÁMI jsme točili tři roky: jednou nebyl materiál, jindy se dal Jan Kraus, představitel Evžena, ostříhat (začínal s námi jako svobodný jinoch a končil jako ženatý otec dvou dětí.) První veřejné promítání Evžena zorganizoval A.M. Brousil v roce 1980 k výročí VŘSR. Všichni byli nadšeni, film se líbil a asi za tři týdne si ho pustil Jiří Sequens. To byl náš konec. Pan Sequens řekl, že jde o jasný případ falešné angažovanosti, jejíž hrot jsme úmyslně zamířili jinam, než je třeba, že něco předstíráme, ale ve skutečnosti se témuž vysmíváme, že jsme vytvořili scestný obraz společnosti a hlavní osobou, že vůbec není Evžen, nýbrž hrobník (Jiří Bartoška), což je ve skutečnosti disident, uklizený na hřbitov...“  Divíte se, že Petr Nýdrle, otrávený hloupými obstrukcemi, raději emigroval? Pokud jste se už dostatečně podivili nad tím, jak to u nás (mladí nebudou věřit) opravdu vypadalo, berte film jako dokument doby, jemuž čas dosti setřel údernost a účinnost, ale neupřel mu jednu zásadní otázku: Nejsou stále mezi námi stále nějací Evženové?
Foto: ceskatelevize.cz, martinus.cz