Poprvé Bergman točí v cizině, dobrovolně opouští &Svédsko po daňové aféře. V těžké depresi si vybírá námět odpovídající jeho duševnímu stavu – chce svým filmem financovaným (poprvé a naposledy částečně) Hollywoodem vystihnout hysterickou atmosféru nárůstu fašizmu v Německu na konci 20. let. Sám řekl, že v té době v Německu byl a vše tam na něho působilo přímo démonicky. Mnohaletý kritický odstup od zážitků svého ranného dětství Bergman přetavil do expresivně pojatého díla, v němž hledá kořeny pozdějšího německého vývoje. Byla na příčině velká hospodářské krize, kdy jeden dolar se kupoval za několik milionů marek a kdy hladovějící lidé se rvali o maso mrtvého koně na ulici, jak to ukazuje ve filmu? Byl to alkohol, který u osudem nelítostně zmítaných lidí přinesl pocit útěchy a byly to stále hlasitější výroky Hitlera a jeho kumpánů, kteří slibovali lepší zítřek? Jsme v době krize, objevují se první nacistické bojůvky a útoky na Židy a jejich majetek. V této atmosféře se pohybují dva cirkusoví artisté, oba židovského původu - Abel a Manuela Rosenbergovi. Abel vystupuje v cirkuse, Manuela zpívá v podřadném tingl tanglu. Abel se jednoho dne vrací do nevábného penzionu a najde svého bratra s prostřelenou hlavou. Nevěří, že jde o sebevraždu. Vzápětí přijde o práci. Kriminální zápletka, jíž film začíná, se díky komisaři Baurovi (Gert Prőbe), dostává do spirály, v níž jako podezřelý uvízne právě Abel. Když však komisař zavede Abela do márnice, kde má identifikovat řadu dalších známých, kteří zemřeli údajně sebevraždou, je jasné, že není vrahem on, ale, že půjde o něco daleko hrůznějšího. Nervově labilní Abel málem ztrácí rozum. Náhodně potká dávného přítele lékaře Hanse Vergeruse (Heinz Bennent), který jim oběma poskytne útočiště i práci ve špitálu sv. Anny. Abel tam začne pracovat v archivu a Manuela v prádelně. Jejich osudy se rozplétají v bludišti podzemí špitálu a končí nečekaným odhalením temného pozadí pravdy nejen o Maxově smrti, ale i svědčí i o zrůdnosti ideologie, které mnozí Němci podléhají. Bergmanův film je postaven na kriminálním případu, ale obsahuje také prvky psychologického thrilleru, je v něm kafkovské bloudění v labyrintu kliniky i vztahů a řada pro Bergmana typických symbolů. Je zároveň realistický v pohledu na Německo dvacátých let, psychologický v ponoru do trýzněných duší a naznačuje nebezpečí, které se skrývá v moci a je podnícené strachem ze ztráty životních jistot. Je to film plný nejistot, komplexů, pocitů viny a strachu, což vše odpovídá době, v níž se příběh odehrává. Je to další pokus o analýzu podhoubí, z něhož se rodil nacizmus. Zobrazením klimatu doby se řadí po bok takových velkofilmů jako třeba Viscontiho SOUMRAK BOHŮ, výběrem hlavní postavy umělce kSzabóovu MEFISTOVI či expresivním laděním k Brynychovu filmu ..a PÁTÝ JEZDEC JE STRACH.  Pro postavu Abela si producent přál Dustina Hoffmana. Ten však roli odmítl a Bergman si prosadil jiného amerického herce Davida Carradina, známého dosud jen z televizních seriálů a cyklu filmů s tématikou Kung-Fu. Postavu Manuely svěřil své exmanželce Liv Ulmannové. Její úloha pasivní menželky ji však příliš nesvědčila a jako tanečnici a zpěvačku v podřadném kabaretu ji skoro nepoznáte.

Přijetí filmu HADÍ VEJCE  bylo v Německu rozporuplné. Jedni, jako „Stern,“ v něm viděli „horror-baladu“, jiní jej cítí jako pokračování v tradici expresionistických filmů němé éry: Další je posuzovali jako „kukaččí vejce“ podstrčené Němcům nevděčným cizincem. V komentáři Spieglu se píše, že „se nepočítá záměrně spletená akce, protkaná kafkovskými nočními můrami - počítá se atmosféra, která získala přesvědčivý tvar. Bergman nic nekarikuje, vyvolává ducha Německa, v němž se narušil řád a pořádek.“