ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 13.4.2026, svátek má
Aleš
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Jak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylezSlaměný vdovec
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyÓdy na Ostrov pokladů a Roberta Co funguje, napodobíme? Příklad z HollywooduMarná lásky snahaProjekt SOUSEDSKÝ KOUS aneb Sníme si to všichni!Angličtinářkou na Západočeské univerzitěCo mě v březnu zaujalo na NetflixuKdyž se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizáremJeff Beal v Praze: Světová premiéra hudby k vizionářskému MetropolisDvousetletý Gustave MoreauTicho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutíOperace Viking: Série o českých špionech za studené války
Praha Davida Černého
14.02.2019 Ivo Fencl Literatura
Knihu 25 tajemství Prahy lze ignorovat jako další z bezpočtu pragensií. Ale není nezajímavě zpracovaná. Je pravda, že když se autor David Černý úvodem sám představí jako obyvatel Starého Města, bydlící u Staroměstského náměstí, kde, jak píše, jeho rod „po staletí“ provozoval pekařství, taky to úplně nepomáhá. Nadále váháme, bude-li jeho kniha takříkajíc seriózní. Ale on představí i svůj projekt Milujeme Prahu a ne, nechceme ho přece soudit za patos.
Tak či jinak vyniká publikace s barevnými snímky. Sklouznou-li vaše oči už jen po nich, budete nejspíš lapeni. Začtete se do některé z pětadvaceti kapitol i navzdory tomu, že se v nich o skutečná tajemství nejedná. Navzdory tomu, že Černý neměl šanci překonat objemnou řadu knih Dana Hrubého Pražské příběhy ani (méně objemnou) Prahu neznámou I-III Petra Rysky a ani Prahou po Vltavě Vladislava Dudáka.
Tento soubor návrhů k procházkám začíná návštěvou Malostranského hřbitova, kde samozřejmě nejsou pochováni jen dobří bratři Mánesové, a tak staneme u navštěvovanějšího z náhrobků. Patří nepravděpodobnou legendou opředené Anně Degenové (1848-1851), která kdysi zahynula pádem ze třetího patra. Hle, děti jí dnes nosí hračky. O dušičkách je náhrobek zakryt plápolajícími svíčkami. Ale spolu s autorem se raději přesuňme na „jeho“ Staroměstské náměstí, kde chce v orloji zkoumat apoštoly s kříži, holí, kyjem, kopím, kalichem, svitkem, klíčem, sekerou, mečem, knihou, pilou, ba i s kusem kůže. V dlažbě náměstí zase cení poledník, který skutečně až do roku 1918 (kdy padl mariánský sloup) ukazoval poledne, neboť stín sloupu jej vždy v poledne zakryl. Ale vzhlédněme. Smrtka na orloji tu každých šedesát minut zlověstně zvoní a potřásá přesýpacími hodinami. To na její povel se taky otevírají desky orlojních oken. Po boku má smrtka Turka a jen o kousek dál potřásá měšcem lakomec. Nedaleko od tváře ďáblovy pak čekají filozof, astronom, kronikář, skřítek, pes, lev, opice, sova, kohout i fénix. Dva kameníci a dva korunovaní baziliškové. Mág schopný bazilišky zastavit zrcadlem. Ale zamiřme spolu s knihou na Karlův most.
A tady má autor nedostatek, naštěstí jeden z mála. Jde o nevalné literární podání příběhu o vrácení tří luceren (zvaných Jiřinka, Petruška a Evička) na balkón domu U Obrázku Panny Marie na Kampě. O revival těch světýlek se zasloužil uvnitř bydlící Miroslav Maroušek a na fasádě nepřehlédněme ani oba válce nebezpečného mandlu, který prý zastavila modlitba, když už začínal drtit ženské ruce.
Socha Bruncvíka z roku 1886 je současně hraničním patníkem mezi Malou Stranou a Starým Městem, jehož štít rytíř přidržuje, a meč sice rek má, ale ten pravý je podle jedné verze pověsti uvnitř mostu a podle jiné verze u dna řeky. Objeví se, až bude v Čechách nejhůř.
S výjimkou Čertovky patřívala Vltava Starému Městu a Staroměstský jez o délce 321 metr byl právě proto budován šikmo, aby hnal víc vody na staroměstské mlýny; a zas to bylo Staré Město, které na Kamenném mostě smělo díky Jiřímu z Poděbrad od roku 1459 vybírat clo.
Nedaleké kamenné plastiky Bradáče jsou dvě. Starší byla roku 1848 přenesena na zeď Křižovnického náměstí, ale roku 2005 vznikla i replika - pro původní místo na oblouku Juditina mostu. Dotkne-li se prý Vltava Bradáčových vousů, měli by Pražané začít se stěhováním. Je-li voda u Bradáčových rtů, zaplavuje současně ulice, a dostane-li se k vousáčově lysině, můžete prý již křižovat Staroměstským náměstím na loďce.
David Černý ovšem pokračuje i výkladem o moderních vodočtech Na Františku a Výtoni, jejichž plováky snímají výšku hladiny (zakreslovanou inkoustovým hrotem na papírový kotouč). Staroměstská mostecká věž však pod střechou disponuje magičtějšími nápisy a lze je číst také pozpátku. Každý, kdo chce odhalit skrytou formuli chránící Karlův most, bude chycen smyčkou písmen, znaví se a... Dá stavbě pokoj.
Asi nejpodstatnější sekvencí nápisu jsou slova: „Poskvrníš-li mě dotekem, budeš zardoušen.“ A jak vidíme na snímku, za letního slunovratu zapadá slunce při pohledu od věže za Svatovítský chrám právě v místě, kde leží ostatky jeho patrona. Projde lucernou chrámové věže nad ostatky sv. Václava, pokračuje „do“ lucerny věžičky nad hrob sv. Vojtěcha a zapadá v místě, kde leží ostatky sv. Víta. Akt má poukazovat na Lucemburky a slovo lux v jejich jméně znamená světlo, takže jde o jakýsi symbolický podpis na nebe. A také je to důvod, proč Karlův most není v místě mostu Juditina, nýbrž o pár metrů dál.
V poledne však se za téhož slunovratu odehraje ještě cosi. Na mostecké věži je reliéf lucemburského lva a pod ním přemyslovský erb. Když vystoupí slunce do nadhlavníku, stín ze zdi vystupujícího lva se protáhne k přemyslovské orlici a na moment se jí dotkne; symbolicky tím propojí rodiče Karla IV., jehož matkou byla Eliška Přemyslovna.
Spějme ale s knihou dál a hle, nechybí ani nevysvětlitelně zachovalá mumie Marie Elekty z kostela svatého Benedikta na Hradčanském náměstí, ani zvon Zikmund odlitý roku 1549 a naladěný do G. Když se jeho srdce roku 2002 utrhlo, dva měsíce nato přišly známé povodně, a jistě, můžete říct: „Náhoda.“
David Černý neopomněl ani kuriozitu jménem Branický most. Překoná Vltavu dlouze ve výši 19 metrů a snesli z něj kdysi jedny z kolejnic. Nikdo totiž na konci neprorazil druhý tunel, a tak na mostě dnes bují býlí. Přesto hrdě překračuje dvě silnice a včetně tramvajových kolejí tři tratě.
Ale utečme do centra. Za magický střed Prahy, ba místo pokladu, bývá pokládána rotunda Nalezení sv. Kříže na rohu Konviktské. Leží přesně mezi svatým Vítem a rotundou sv. Longina na Rybníčku, zrovna tak však mezi kostelem sv. Klimenta v Petrské čtvrti a zbouraným už kostelem sv. Filipa a Jakuba na Arbesově náměstí. Každé z ramen kříže přitom měří 2400 metrů.
Jako pražské tajemství může být označen i Nový svět, kde dnes žije Jan &Svankmajer a kde bydlili Kachyňa, Ota Pavel i Jan Zrzavý. Většina názvů tu začíná slovy U Zlatého… Ale sestupme do podzemí. Zastoupeno je nefunkční stanicí metra Klárov pod Letnou (budovanou již od roku 1952) i největším městským krytem 16 poschodí pod Strahovem.
Už jen vzpomínkou oproti tomu zůstala druhá (či třetí) největší evropská synagoga, která v letech 1896-1951 stála na Vinohradech. Zmizela i 109 metrů dlouhá dráha na Letnou, překonávající mezi roky 1891-1916 takřka čtyřicetimetrové převýšení (za 108 vteřin). V profilu lanovky fungoval v letech 1926-35 (podle jiného údaje 1937) ohebný chodník s dřevěnými stupni, vedený pod můstky. Vidět je ve filmu Muži v offsidu (1931). Ale ani tři někdejší hřiště Slavie, Sparty a německého klubu DFC Prag už na Letné nenajdeme, i když je publikace připomene (a straní přitom Slavii).
Jen vzpomínkou jsou dnes i záběry vršovického parku Eden, otevřeného roku 1922 s pět kilometrů dlouhou horskou dráhou (1923-1935), se strašidelným zámkem, s tobogánem, Čertovým kolem, cyklodromem, s divadly a vodní Lagunou, tančírnou, orchestrionem a kolotoči i včetně toho nejúžasnějšího, kde jste letěli v gondolách podobných Zepellinům.
Jako jakýsi bonus, dodejme, zahrnulo jedno z hesel knihy seznam 27 popravených českých pánů i včetně nebohého doktora Jessenia, jemuž byl před smrtí vyříznut jazyk.
25 tajemství Prahy, David Černý
vydalo nakladatelství Grada v r. 2018
Zdroj foto, ukázka: grada.cz
Tento soubor návrhů k procházkám začíná návštěvou Malostranského hřbitova, kde samozřejmě nejsou pochováni jen dobří bratři Mánesové, a tak staneme u navštěvovanějšího z náhrobků. Patří nepravděpodobnou legendou opředené Anně Degenové (1848-1851), která kdysi zahynula pádem ze třetího patra. Hle, děti jí dnes nosí hračky. O dušičkách je náhrobek zakryt plápolajícími svíčkami. Ale spolu s autorem se raději přesuňme na „jeho“ Staroměstské náměstí, kde chce v orloji zkoumat apoštoly s kříži, holí, kyjem, kopím, kalichem, svitkem, klíčem, sekerou, mečem, knihou, pilou, ba i s kusem kůže. V dlažbě náměstí zase cení poledník, který skutečně až do roku 1918 (kdy padl mariánský sloup) ukazoval poledne, neboť stín sloupu jej vždy v poledne zakryl. Ale vzhlédněme. Smrtka na orloji tu každých šedesát minut zlověstně zvoní a potřásá přesýpacími hodinami. To na její povel se taky otevírají desky orlojních oken. Po boku má smrtka Turka a jen o kousek dál potřásá měšcem lakomec. Nedaleko od tváře ďáblovy pak čekají filozof, astronom, kronikář, skřítek, pes, lev, opice, sova, kohout i fénix. Dva kameníci a dva korunovaní baziliškové. Mág schopný bazilišky zastavit zrcadlem. Ale zamiřme spolu s knihou na Karlův most.
A tady má autor nedostatek, naštěstí jeden z mála. Jde o nevalné literární podání příběhu o vrácení tří luceren (zvaných Jiřinka, Petruška a Evička) na balkón domu U Obrázku Panny Marie na Kampě. O revival těch světýlek se zasloužil uvnitř bydlící Miroslav Maroušek a na fasádě nepřehlédněme ani oba válce nebezpečného mandlu, který prý zastavila modlitba, když už začínal drtit ženské ruce.
Socha Bruncvíka z roku 1886 je současně hraničním patníkem mezi Malou Stranou a Starým Městem, jehož štít rytíř přidržuje, a meč sice rek má, ale ten pravý je podle jedné verze pověsti uvnitř mostu a podle jiné verze u dna řeky. Objeví se, až bude v Čechách nejhůř.
S výjimkou Čertovky patřívala Vltava Starému Městu a Staroměstský jez o délce 321 metr byl právě proto budován šikmo, aby hnal víc vody na staroměstské mlýny; a zas to bylo Staré Město, které na Kamenném mostě smělo díky Jiřímu z Poděbrad od roku 1459 vybírat clo.
Nedaleké kamenné plastiky Bradáče jsou dvě. Starší byla roku 1848 přenesena na zeď Křižovnického náměstí, ale roku 2005 vznikla i replika - pro původní místo na oblouku Juditina mostu. Dotkne-li se prý Vltava Bradáčových vousů, měli by Pražané začít se stěhováním. Je-li voda u Bradáčových rtů, zaplavuje současně ulice, a dostane-li se k vousáčově lysině, můžete prý již křižovat Staroměstským náměstím na loďce.
David Černý ovšem pokračuje i výkladem o moderních vodočtech Na Františku a Výtoni, jejichž plováky snímají výšku hladiny (zakreslovanou inkoustovým hrotem na papírový kotouč). Staroměstská mostecká věž však pod střechou disponuje magičtějšími nápisy a lze je číst také pozpátku. Každý, kdo chce odhalit skrytou formuli chránící Karlův most, bude chycen smyčkou písmen, znaví se a... Dá stavbě pokoj.
Asi nejpodstatnější sekvencí nápisu jsou slova: „Poskvrníš-li mě dotekem, budeš zardoušen.“ A jak vidíme na snímku, za letního slunovratu zapadá slunce při pohledu od věže za Svatovítský chrám právě v místě, kde leží ostatky jeho patrona. Projde lucernou chrámové věže nad ostatky sv. Václava, pokračuje „do“ lucerny věžičky nad hrob sv. Vojtěcha a zapadá v místě, kde leží ostatky sv. Víta. Akt má poukazovat na Lucemburky a slovo lux v jejich jméně znamená světlo, takže jde o jakýsi symbolický podpis na nebe. A také je to důvod, proč Karlův most není v místě mostu Juditina, nýbrž o pár metrů dál.
V poledne však se za téhož slunovratu odehraje ještě cosi. Na mostecké věži je reliéf lucemburského lva a pod ním přemyslovský erb. Když vystoupí slunce do nadhlavníku, stín ze zdi vystupujícího lva se protáhne k přemyslovské orlici a na moment se jí dotkne; symbolicky tím propojí rodiče Karla IV., jehož matkou byla Eliška Přemyslovna.
Spějme ale s knihou dál a hle, nechybí ani nevysvětlitelně zachovalá mumie Marie Elekty z kostela svatého Benedikta na Hradčanském náměstí, ani zvon Zikmund odlitý roku 1549 a naladěný do G. Když se jeho srdce roku 2002 utrhlo, dva měsíce nato přišly známé povodně, a jistě, můžete říct: „Náhoda.“
David Černý neopomněl ani kuriozitu jménem Branický most. Překoná Vltavu dlouze ve výši 19 metrů a snesli z něj kdysi jedny z kolejnic. Nikdo totiž na konci neprorazil druhý tunel, a tak na mostě dnes bují býlí. Přesto hrdě překračuje dvě silnice a včetně tramvajových kolejí tři tratě.
Ale utečme do centra. Za magický střed Prahy, ba místo pokladu, bývá pokládána rotunda Nalezení sv. Kříže na rohu Konviktské. Leží přesně mezi svatým Vítem a rotundou sv. Longina na Rybníčku, zrovna tak však mezi kostelem sv. Klimenta v Petrské čtvrti a zbouraným už kostelem sv. Filipa a Jakuba na Arbesově náměstí. Každé z ramen kříže přitom měří 2400 metrů.
Jako pražské tajemství může být označen i Nový svět, kde dnes žije Jan &Svankmajer a kde bydlili Kachyňa, Ota Pavel i Jan Zrzavý. Většina názvů tu začíná slovy U Zlatého… Ale sestupme do podzemí. Zastoupeno je nefunkční stanicí metra Klárov pod Letnou (budovanou již od roku 1952) i největším městským krytem 16 poschodí pod Strahovem.
Už jen vzpomínkou oproti tomu zůstala druhá (či třetí) největší evropská synagoga, která v letech 1896-1951 stála na Vinohradech. Zmizela i 109 metrů dlouhá dráha na Letnou, překonávající mezi roky 1891-1916 takřka čtyřicetimetrové převýšení (za 108 vteřin). V profilu lanovky fungoval v letech 1926-35 (podle jiného údaje 1937) ohebný chodník s dřevěnými stupni, vedený pod můstky. Vidět je ve filmu Muži v offsidu (1931). Ale ani tři někdejší hřiště Slavie, Sparty a německého klubu DFC Prag už na Letné nenajdeme, i když je publikace připomene (a straní přitom Slavii).
Jen vzpomínkou jsou dnes i záběry vršovického parku Eden, otevřeného roku 1922 s pět kilometrů dlouhou horskou dráhou (1923-1935), se strašidelným zámkem, s tobogánem, Čertovým kolem, cyklodromem, s divadly a vodní Lagunou, tančírnou, orchestrionem a kolotoči i včetně toho nejúžasnějšího, kde jste letěli v gondolách podobných Zepellinům.
Jako jakýsi bonus, dodejme, zahrnulo jedno z hesel knihy seznam 27 popravených českých pánů i včetně nebohého doktora Jessenia, jemuž byl před smrtí vyříznut jazyk.
25 tajemství Prahy, David Černý
vydalo nakladatelství Grada v r. 2018
Zdroj foto, ukázka: grada.cz
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnosti
Ódy na Ostrov pokladů a Roberta
Milionový Jan Zrzavý objektem lupu
Děloha může vydělat i půl milionu, ale čtvrt stačilo
Nejedlý dědečkem - a co z toho vzniklo
Radovy Šlápoty a výstřiky
Memy a mýty československého národa
Bezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
Zamilovaný román z poštovního prostředí aneb HARAŠ!
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Griša - zkáza a naděje
Griša - Bouře a vzdor
Griša - světlo a stíny
Jsi moje
Marná lásky snaha
Perla
Kingovské příběhy Ronalda Malfiho
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.