Román Moc a vzdor (2005) je vyprávěn skrze dva protikladné hrdiny na opačných stranách politické reality. Mají dost společného; důležitým tématem je zde přitom přeryv roku 1989. Byl řízenou a kontrolovanou reformou celé části Evropy, jak zvíme, a nastal v momentě, kdy systémům „došly baterie“. Někdejší tajemník bulharského ÚV Todor Živkov odstoupil a byl vyloučen ze Strany, jednalo se nicméně spíše o gesto. Socialisté totiž pak ve volbách zvítězili a ty schopné struktury minulosti neodumřely.
Trojanov pak napsal dokument, který si každý musíme zanalyzovat sám za sebe. Jedno však je jisté. Proti léta žalářovanému disidentu Konstantinu &Sejtanovovi (*1933) stojí metodický a čich na lidi a vlastní kariéru mající major tajné policie Metodij Popov. Málo nosil rukavičky, i zaslouží pomstu anarchisty. Či nezaslouží?
Detailně rozhodně sledujeme životy a charaktery obou a nelze nežasnout. „Konstantine, stůj, už obětuješ příliš,“ chce se zvolat. „Pomsta je pomsta, jistě, ale i Monte Cristo nakonec do značné míry litoval. Ne?“ Svět není černobílé divadlo a rojí se otázkami.
Stojí za námahu pomsty agent, který ze sebe vydestiluje paměť a vyklučí svědomí?
Co vnímá trestaný, existuje-li většinu dospělého života jenom v enklávách momentálních okamžiků a postrádá emoce i výčitky?
A nakolik lze najít pochopení pro úděl podobně tupého neživota?
Jisté je, že muži jako Popov jdou za všech režimů cestou nejmenšího odporu a vyplavou vždy na vodu jako korek.
Je však to jenom odsouzeníhodné? Tak či onak Popov zůstal vnitřně přesvědčen o jediné možné volbě a jediné možné správnosti svého jednání a je protipólem &Sejtanova, který se svou povahou NEMÁ na vybranou, i „musí“ například vyhodit do povětří Stalinovu bronzovou sochu, a když se to nepovede se sochou celou, je rád i za destrukci části pravé nohy. Směšné? Jak pro koho! „V poškozeném místě se nachází otvor ve tvaru elipsy o délce asi třicet centimetrů,“ stojí v protokolu trestního řízení.
Přístupy hrdiny i antihrdiny ke společenskému vývoji se úplně liší, ale tito nepřátelé jsou navzájem až magicky provázání neviditelnými pouty, přičemž mottem díla se stávají věty:
„První krok dějin je tragédie. Druhý absurdita. Třetí absurdní tragédie.“ Už kdyby autor tenhle postřeh jen ilustroval, nebyl by výsledek nezajímavý, ale Trojanov svedl víc. Vidíme do srdce dějin a skrz reálná svědectví politických vězňů i důstojníků StB sledujeme neuchopitelnost klíčových rozhodnutí předurčených životů. Zlo moci je ovšem patrné a čteme:
„Každý má slabinu. Někdo hodně skrytou a trvá dlouho, než slabé místo vypátráš, ale kdo vytrvá a kdo hledá, vždy nakonec najde. Slabiny využije. A existují zvláštní případy, kdy se největší přednosti a silné stránky předvedou nakonec právě jako slabiny a to je i naše výhoda. Každý se drží silných stránek a namlouvá si, že je díky nim neporazitelný. Upíná se k nim jako k opěrnému bodu. Když opěrný bod zmizí, zbortí se, bolí to, protože se zbortí úplně všechno. U &Sejtanova tomu tak bylo. Jeho přesvědčení, skálopevná víra, to vše mu dodávalo sílu. Frustrovalo nás to - a dlouho. Vyzkoušeli jsme všechno, všecičko. A pak...
Jednoho dne jsme objevili v &Sejtanovově systému chybu a narazili na křehké místo: Jeho idealismus mu věčně našeptával naději. Něco jej ale oslabovalo. Neměl pod kontrolou vlastní nakažliví iluze.“
Dodejme, že sekvence z archivů tajné policie autorovi do německého originálu překládal jeho spolupracovník Alexander Sitzmann. Román v Německu vyšel roku 2015 a v divadle „Schauspiel Hannover“ jej inscenoval pan Dušan Pařízek, německý občan s moravskou krví a současně i autor neslitovného doslovu knihy.

Ilja Trojanov: Moc a vzdor.
Z německého originálu přeložila Radka Denemarková. Doslov Dušan D. Pařízek.
Vydal Filip Tomáš – Akropolis. Praha 2018

Zdroj foto: akropolis.info