ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 21.4.2025, svátek má
Alexandra
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Tři hořkosladké básněUpíří kousnutí A p o k a l y p s aNad ránem svítáLedová je plochaJak to bohužel chodilo v armádě
Nejčtenější za 14 dní
Musela zemřít... Anička?FOTOCITÁTY přímo z dušeBřeznové čtení: Od napětí k vnitřnímu kliduZakázané lásky mocných aneb Tatíček MasarykSny podle Stephena KingaMáme rádi zvířata - ale která?Královský balet, české špičky i mladé talenty: Gala Mezinárodních týdnů tanceNosná zeď Sofie Švejdové až do 8. květnaJak poznáte čerstvost a původ vajec?Vinnetouův odkazNicolas Cage v psychologickém thrilleru THE SURFERKVÍZ: Dramatická úmrtí našich celebrit
Vzpomínky terapeuta a autora bestsellerů Irvina Yaloma
18.04.2019 Ivo Fencl Literatura
MOTO: Existence bohů by byla užitečná, i věřme, že existují. Ovidius
Profesor psychiatrie na Stanfordově univerzitě Irvin Yalom (*1931 ve Washingtonu, http://www.yalom.com/) debutoval na polích beletrista roku 1974 knihou Every Day Gets a Little Closer, jejíž spoluautorkou byla jeho pacientka. Oba dva soustředěně pozorují tu samou terapii, každý ze své strany, každý se svým citem. Sám Yalom dnes nad tou prvotinou jen mávne rukou, ale je úžasná.
Bestsellerových rysů nabyla teprve jeho práce Láska a její kat (1989) a ještě podstatněji slavná trilogie Když Nietzsche plakal, Léčba Schopenhauerem a Problém Spinoza (1992-2012). Toto trio moudra září již naštěstí taktéž v českém překladu a autor je pojal, jako by dotyčné filozofy chtěl vyléčit, ba uměl to. Objevuje, čeho se jim v citovém životě nedostávalo, a snaží se pochopit, odkud pramení jejich přínosné vize. Zvláště první části se prodaly miliony výtisků po celém světě a došlo dokonce na zfilmování Pinchase Perrym, který roku 2007 adaptoval vlastní scénář (https://www.youtube.com/watch?v=bqyrD3MXP6o). Taktéž dlouhá řada dalších Yalomových knih vyšla postupně i česky, některé opakovaně, a to především v nakladatelství Portál, které se roku 2018 neleklo ani profesorovy autobiografie z roku 2017.
Bohužel se stane mírným zklamáním. Kdo by ovšem nechtěl zvědět o kariéře tohoto lékaře více, a to navíc skrz jeho vlastní mysl? Čtyřicet kapitolek se mimo jiné obírá jeho rozsáhlou četbou. Zvíme, že zprvu hltal až iracionálně biografie, a to systematicky a podle plánu. Četl jednu týdně a začal od A, takže postupně poznal Francise Bacona, Čingischána, Edisona... Hrdý mladíkům projekt sebevzdělání zkolaboval, věřte-nevěřte, teprve u T. „Dnes vím, že mi ten náhodný výběr čtiva nijak neublížil, ale i tak to bylo strašné mrhání časem!“ konstatuje Yalom a nechte se překvapit, zda a kdy poté našel mentora.
Jeho otec jím totiž nebyl a otce navíc porážel už někdy v deseti letech v šachu.
V příběhu svého života neopomněl roli setkání s budoucí manželkou Marilyn a na roky před tím setkáním vzpomíná jako na chmurně černobílé. Barvy se objevily, teprve když mi vstoupila do života ona, říká.
„Bydlela v jednoduchém řadovém domě z cihel, stejném jako všechny ostatní na Fourth Street mezi ulicemi Farragut a Gallatin, a k malé přední verandě vedlo několik schodů. Když jsme se přiblížili, uviděli jsme, že na schodech a verandě stojí velký houf dětí našeho věku, které se snaží dostat předními dveřmi dovnitř. Já, společensky nesmělý, jsem se otočil na podpatku a zamířil domů, ale můj vynalézavý kamarád Louie mě popadl za paži, ukázal na okno na přední verandě a navrhl mi, že okno otevřeme a vlezeme dovnitř. Prolezl jsem oknem za ním a prodrali jsme se návalem v předsíni, kde přímo uprostřed toho hemžení stála velmi drobná, velmi roztomilá, energická dívka s dlouhými světle hnědými vlasy, která byla středem pozornosti.
„To je ona, ta malá, to je Marilyn Koenicková,“ řekl Louie a zamířil do vedlejšího pokoje, aby si našel něco k pití. Nuže, jak už jsem říkal, obvykle jsem byl velmi stydlivý, ale toho večera jsem překvapil sám sebe, a místo abych se otočil a zahájil ústup oknem, tím davem jsem se prodral a propracoval se až k hostitelce. Když jsem se k ní dostal, nenapadlo mě nic, co bych mohl říct, tak jsem prostě vyhrkl: „Ahoj, jsem Irv Yalom a zrovna jsem k vám vlezl oknem.“
Nevzpomínám si, co jsem ještě stačil říct, než její pozornost upoutali jiní, ale vím, že jsem byl ztracený: táhlo mě to k ní jako hřebík k magnetu a okamžitě se mě zmocnil pocit, ne, víc než pocit, jistota, že v mém životě sehraje klíčovou roli.
Druhý den jsem jí nervózně zatelefonoval, poprvé v životě jsem telefonoval dívce, a pozval ji do kina. Bylo to moje první rande. O čem jsme si povídali? Pamatuji si, jak mi říkala, že nedávno zůstala celou noc vzhůru, protože četla Sever proti Jihu, a druhý den pak nešla do školy. Přišlo mi to tak líbezné, že se mi úplně zamlžil zrak. Oba jsme hodně četli a okamžitě se ponořili do nekonečných diskusí o knihách...
Oba jsme milovali Thomase Wolfa – občas jsme si navzájem hlasitě předčítali nejlibozvučnější úryvky z Pohlédni k domovu, anděli. Hned po několika schůzkách jsem se s bratrancem Jayem vsadil o třicet dolarů, že se s ní ožením. O svatebním dnu mi platil!“
Jednou na jejich střední škole bylo odpolední vyučování a všichni zamířili do biografu na film Velké naděje (1946). Náš pár nebyl proti a drželi se tam s Marilyn ve tmě za ruce. Jemu se navíc otevřel Dickensův svět. Zhltl pak jeho knihy a četl je od té doby mnohokrát znovu. Píše: „Po letech, kdy jsem hodně přednášel a cestoval po Spojených státech a Velké Británii, jsem si osvojil zvyk navštěvovat antikvariáty a kupovat první vydání Dickense. Dodnes je to jediné, co jsem kdy sbíral.“
Navzdory miliskování se s literaturou nebyla pro Yalomu medicína nikdy náhradní volbou a byl fascinován přírodními vědami, obzvlášť biologií, embryologií a biochemií, ale na druhé straně jej lékaři zklamávali. Proč?
Nezajímali se o vhledy filozofů a romanopisců. Když jednomu kolegovi půjčil Proces, setkal se s nepochopením. Sám Yalom přitom chápe tuto Kafkovu knihu jako metaforické znázornění neurózy a „volně plynoucího“ pocitu viny.
Co se pak Friedricha Nietzsche týče, Yalome ohromovala, dojímala a drtila filozofova osamělost. Takže román o Nietzschem psal jako učebnici o zrození psychoterapie. Snil přitom o fiktivních dějinách, v nichž tento velikán hraje roli ve vývoji „Freudovy vědy“.
Jak známo, roku 1882 Friedrich Nietzsche uvažoval o sebevraždě. Potřeboval tedy terapii. Ještě jí oficiálně nebylo. Trpěl, protože se zpřetrhala pouta jeho vztah s Lou Salomé, krásné Rusce, co později pobláznila i Freuda a Rilka. Nietzsche a jeho přítel Paul Réee byli do ní zamilováni a vznikl plán, že spolu budou všichni tři žít v Paříži. Ale Paul a Lou si stačili sami.
Tu Yaloma napadlo: To pro něj bylo kruté. Ale... Ale co kdyby v tu chvíli Nietzsche sám vynalezl psychoterapii. Bylo by to logické. Mohl ji přece odvodit z vlastních prací.
A citlivý Yalom snil: Kéž by se stalo, kéž by se tím vyléčil.
V dalších kapitolách vypráví o zrodu ostatních svých knih, o cestování, rodině i přednášení. A také však Rilkeova kniha Dopisy mladému básníkovi v jeho mysli zaujímala celá léta svébytné místo - a snil, že podobnou vytvoří pro mladé terapeuty. Stalo se a...
A vznikla jeho Chvála psychoterapie.
Jak už řečeno, milovníky jeho bestsellerů toto čtení zklame, ale pro ještě netknuté... Ano, „fajn úvod do Yaloma“.
Irvin David Yalom: Stávám se sám sebou. Vzpomínky terapeuta.
Přeložila Linda Bartošková. Portál. Praha 2018. 336 stran. ISBN 978-80-262-1382-6
foto: portal.cz
Bohužel se stane mírným zklamáním. Kdo by ovšem nechtěl zvědět o kariéře tohoto lékaře více, a to navíc skrz jeho vlastní mysl? Čtyřicet kapitolek se mimo jiné obírá jeho rozsáhlou četbou. Zvíme, že zprvu hltal až iracionálně biografie, a to systematicky a podle plánu. Četl jednu týdně a začal od A, takže postupně poznal Francise Bacona, Čingischána, Edisona... Hrdý mladíkům projekt sebevzdělání zkolaboval, věřte-nevěřte, teprve u T. „Dnes vím, že mi ten náhodný výběr čtiva nijak neublížil, ale i tak to bylo strašné mrhání časem!“ konstatuje Yalom a nechte se překvapit, zda a kdy poté našel mentora.
Jeho otec jím totiž nebyl a otce navíc porážel už někdy v deseti letech v šachu.
V příběhu svého života neopomněl roli setkání s budoucí manželkou Marilyn a na roky před tím setkáním vzpomíná jako na chmurně černobílé. Barvy se objevily, teprve když mi vstoupila do života ona, říká.
„Bydlela v jednoduchém řadovém domě z cihel, stejném jako všechny ostatní na Fourth Street mezi ulicemi Farragut a Gallatin, a k malé přední verandě vedlo několik schodů. Když jsme se přiblížili, uviděli jsme, že na schodech a verandě stojí velký houf dětí našeho věku, které se snaží dostat předními dveřmi dovnitř. Já, společensky nesmělý, jsem se otočil na podpatku a zamířil domů, ale můj vynalézavý kamarád Louie mě popadl za paži, ukázal na okno na přední verandě a navrhl mi, že okno otevřeme a vlezeme dovnitř. Prolezl jsem oknem za ním a prodrali jsme se návalem v předsíni, kde přímo uprostřed toho hemžení stála velmi drobná, velmi roztomilá, energická dívka s dlouhými světle hnědými vlasy, která byla středem pozornosti.
„To je ona, ta malá, to je Marilyn Koenicková,“ řekl Louie a zamířil do vedlejšího pokoje, aby si našel něco k pití. Nuže, jak už jsem říkal, obvykle jsem byl velmi stydlivý, ale toho večera jsem překvapil sám sebe, a místo abych se otočil a zahájil ústup oknem, tím davem jsem se prodral a propracoval se až k hostitelce. Když jsem se k ní dostal, nenapadlo mě nic, co bych mohl říct, tak jsem prostě vyhrkl: „Ahoj, jsem Irv Yalom a zrovna jsem k vám vlezl oknem.“
Nevzpomínám si, co jsem ještě stačil říct, než její pozornost upoutali jiní, ale vím, že jsem byl ztracený: táhlo mě to k ní jako hřebík k magnetu a okamžitě se mě zmocnil pocit, ne, víc než pocit, jistota, že v mém životě sehraje klíčovou roli.
Druhý den jsem jí nervózně zatelefonoval, poprvé v životě jsem telefonoval dívce, a pozval ji do kina. Bylo to moje první rande. O čem jsme si povídali? Pamatuji si, jak mi říkala, že nedávno zůstala celou noc vzhůru, protože četla Sever proti Jihu, a druhý den pak nešla do školy. Přišlo mi to tak líbezné, že se mi úplně zamlžil zrak. Oba jsme hodně četli a okamžitě se ponořili do nekonečných diskusí o knihách...
Oba jsme milovali Thomase Wolfa – občas jsme si navzájem hlasitě předčítali nejlibozvučnější úryvky z Pohlédni k domovu, anděli. Hned po několika schůzkách jsem se s bratrancem Jayem vsadil o třicet dolarů, že se s ní ožením. O svatebním dnu mi platil!“
Jednou na jejich střední škole bylo odpolední vyučování a všichni zamířili do biografu na film Velké naděje (1946). Náš pár nebyl proti a drželi se tam s Marilyn ve tmě za ruce. Jemu se navíc otevřel Dickensův svět. Zhltl pak jeho knihy a četl je od té doby mnohokrát znovu. Píše: „Po letech, kdy jsem hodně přednášel a cestoval po Spojených státech a Velké Británii, jsem si osvojil zvyk navštěvovat antikvariáty a kupovat první vydání Dickense. Dodnes je to jediné, co jsem kdy sbíral.“
Navzdory miliskování se s literaturou nebyla pro Yalomu medicína nikdy náhradní volbou a byl fascinován přírodními vědami, obzvlášť biologií, embryologií a biochemií, ale na druhé straně jej lékaři zklamávali. Proč?
Nezajímali se o vhledy filozofů a romanopisců. Když jednomu kolegovi půjčil Proces, setkal se s nepochopením. Sám Yalom přitom chápe tuto Kafkovu knihu jako metaforické znázornění neurózy a „volně plynoucího“ pocitu viny.
Co se pak Friedricha Nietzsche týče, Yalome ohromovala, dojímala a drtila filozofova osamělost. Takže román o Nietzschem psal jako učebnici o zrození psychoterapie. Snil přitom o fiktivních dějinách, v nichž tento velikán hraje roli ve vývoji „Freudovy vědy“.
Jak známo, roku 1882 Friedrich Nietzsche uvažoval o sebevraždě. Potřeboval tedy terapii. Ještě jí oficiálně nebylo. Trpěl, protože se zpřetrhala pouta jeho vztah s Lou Salomé, krásné Rusce, co později pobláznila i Freuda a Rilka. Nietzsche a jeho přítel Paul Réee byli do ní zamilováni a vznikl plán, že spolu budou všichni tři žít v Paříži. Ale Paul a Lou si stačili sami.
Tu Yaloma napadlo: To pro něj bylo kruté. Ale... Ale co kdyby v tu chvíli Nietzsche sám vynalezl psychoterapii. Bylo by to logické. Mohl ji přece odvodit z vlastních prací.
A citlivý Yalom snil: Kéž by se stalo, kéž by se tím vyléčil.
V dalších kapitolách vypráví o zrodu ostatních svých knih, o cestování, rodině i přednášení. A také však Rilkeova kniha Dopisy mladému básníkovi v jeho mysli zaujímala celá léta svébytné místo - a snil, že podobnou vytvoří pro mladé terapeuty. Stalo se a...
A vznikla jeho Chvála psychoterapie.
Jak už řečeno, milovníky jeho bestsellerů toto čtení zklame, ale pro ještě netknuté... Ano, „fajn úvod do Yaloma“.
Irvin David Yalom: Stávám se sám sebou. Vzpomínky terapeuta.
Přeložila Linda Bartošková. Portál. Praha 2018. 336 stran. ISBN 978-80-262-1382-6
foto: portal.cz
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Vinnetouův odkaz
Dokonalá vražda a jiné povídky Miroslava Macka
FOTOCITÁTY přímo z duše
Březnové čtení: Od napětí k vnitřnímu klidu
Sny podle Stephena Kinga
Kouřové zrcadlo – pátrání po tajemném artefaktu pro Rudolfa II.
Mácha neumře
Historky z podsvětí filozofie s nádechem popkultury
Václav Křivanec a jeho čtyři bestsellery
Tarotové krajiny pro tiché a přemýšlivé vykladače
Strašidelno, zvláště filmové, podle Antonína Tesaře
Karel Švanda a jeho Fantomy
Ode dneška Kunderova Totožnost v audio
Desatero smyslů? Copak jich nemáme jen pět?
Jak být přirozeně krásnější?
Únorové knižní okénko
Jak obnovit čich po covidu? Třeba i díky vykuřování!
Řetěz z trnů
Jakou duši mají stromy v českých zemích?
Literární průmysl plný závisti a krádeže identity
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.