Ty pasáže Bible však bývaly známé víc původnímu, americkému čtenářstvu. U nás se (paradox) mnozí dostali do styku se Starým zákonem poprvé až právě četbou Setona.
Ten tu měl a má daleko větší vliv na skauting než lord Baden-Powell, jeho zakladatel, a optáme-li se proč, zvíme, nakolik vadil Powellův vlastenecký militarismus, s kterým pojal hnutí jako brannou výchovu. Nic proti troše výcviku, ale... Seton byl jednoduše antimilitarista a chlap podezívavý vůči imperiálním ambicím. Nejen té britské, ale každé říše. A zatímco skauting se vine ke křesťanství a Čechové jsou plémě v tom směru podezřívavé, Seton věřil také, ale jinak.
„Už na klimatu první republiky se významně podílely antiklerikální nálady,“ říká Hošek, „a Setonova osobní spiritualita, i když hluboká a intenzivní, byla oproti tomu nekonfesní a necírkevní.“

Tak či onak, česká mysl se chce vyvarovat evangelizátorů. Je proto paradox, že právě „americký kazatel evangelia“ dokázal tuhle nedůvěru vůči různým věrozvěstům a jejich duchovním naukám do značné míry rozptylovat. Pavel Hošek přitom dokumentuje i to, co Seton říkal o své duchovní filosofii. Jaké že to „evangelium“ zvěstoval? Během rekapitulace jeho života zdůraznil Hošek jen ty okolnosti, které měli souvislost s tématem, a připomněl, že u nás již vyšla Setonova biografie z pera Allena Andersona Náčelník Ernest Thompson Seton a mizející Západ. A rovněž precizní studie Františka Kožíka Seton v Praze, mapující takřka minutu po minutě jeho návštěvu města roku 1936.

**************************************************************************

Mezi paradoxy Setonova života Hošek vidí i touhu vyniknout. Odpovídala aristokratickému původu, ale současně se ETS zastával chudých, utlačovaných a opovržených, přičemž vyzdvihoval Indiány. Jeho osobnost tak přímo překypovala paradoxy. Byl individualista a obtížně nacházel přátele, neměl organizační nadání, ale... Vždy vyzdvihoval rovnostářského ducha kmenových společenství.

A jeho literární dílo? Nebylo jiné. Je paradoxní kombinací vědecké svědomitosti a romantického citového náboje. Kolísá mezi fakty a dojmy, což mu vytýkali i odborníci. Literární kritici pak nechápali, proč zatěžuje prózy faktografickým „balastem“. Dle jejich názoru tak umenšoval uměleckou hodnotu svých textů.

A Seton? On sám? Nikdy jej neopustilo nadšení indiánskou moudrostí, typické spíš pro dvanáctiletého chlapce. To je i jedna z podstatných jeho podobností s Foglarem. Jak řekl, zůstal v jistém smyslu celý život dítětem, a indiáni byli, jak to sám vnímal, též velkými dětmi. Postupně však rozšířil své učení z látky vhodné jen pro onoho dvanáctiletého chlapce na látku vnucovanou lidstvu, byť je podobný celoživotní program optimální... Ano, jen pro někoho.
Přešel i k intenzivnímu politickému úsilí ve prospěch „rudého muže“, čímž si dělal nepřátele, a mnozí američtí vlastenci mu nemohli přijít na jméno. Už ženatý bydlil, připomeňme, v rezidenci Wyndygoul u New Yortku. Místní chlapci mu psali po plotě oplzlé nápisy, i zašel do školy a pozval děti na prodloužený velikonoční víkend. K jeho překvapení přišlo dvaačtyřicet chlapců. Uvítal je jídlem i šancí vykoupat se v rybníce. Následovaly nápady na hraní dobrodružných her, večerní ohně, vyprávění příběhů. K našemu dnešnímu údivu se stala skupina těch hochů základem hnutí lesní moudrosti a všech 42 jich zůstalo věrno Setonovi do dospělosti. Udržovali s ním kontakt.

Principy výchovné práce Seton nejprve uveřejňoval v časopise Ladies Home, který vycházel nákladem osmi set výtisků (1902), a posléze se články staly základem „tábornické příručky“ Svitek březové kůry. Nikdy ji nepřestal vylepšovat. Chtěl původně napsat encyklopedii lesního moudra, nicméně Rudyard Kipling mu vysvětlil, že by ji nikdo nečetl, a poradil, aby napsal příběh.

Výklad o Setonových dílech rozdělil Pavel Hošek na čtyři kapitoly: o spisech přírodovědeckých, o „zvířecích“ povídkách, o románových autoportrétech, o programových spisech. A v následující, klíčové části knihy nazvané Setonovo evangelium řeší (a nevyřeší) otázku, zda byl Seton panteistou či monoteistou. Dle všeho věřil, že je Bůh totožný s Přírodou, Hošek však problém detailů jeho víry nechá otevřen.

Sleduje pouze, jak rozličným způsobem Setona interpretovali. U nás především Miloš Seifert a jeho žák a oponent Viliam Valovič.
Věnuje se rovněž Setonovými sympatiím k židům a připomíná, že Dreyfusovu aféru měl za příklad „nemravného vlastenectví“. A situaci, kdy má člověk dát přednost pravdě před láskou k vlasti.
Nelze, pravda, pominout, že byla židovského původu jeho žena.

Další část knihy Odpověď Setonovi? je možná autorovou úlitbou křesťanství, nicméně nepochybně poskytuje legitimní odpověď na otázku, co z jeho učení přežilo. To, co omítl, nebylo nakonec křesťanství, zjišťuje ke své úlevě Hošek, ale deformace křesťanství. A jak se zdá, v životě Seton hledal vytrvale jakési „původní křesťanství“. Věřil, že je nachází právě v upřímné zbožnosti indiánů.

V závěru knihy srovnává Hošek Setona s Foglarem, přičemž ze zkoušky vyjde náš autor ne jako plagiátor, ale se ctí. Je přitom skutečností, že „žijeme-li“ Foglarem, je na místě přejít v určité chvíli minimálně k Setonovi (a jistěže nejen tam). Právě Seton totiž nechtěl zastavit čas (jako Foglar) a „českým Setonem“ je (spíš než Foglar) přírodovědec a spisovatel Miloslav Nevrlý, autor proslulé knížky Karpatské hry, která očarovala tisíce táborníků.
E. T. Seton je - oproti Foglarovi - syrovější, méně lyrický, méně poetický, méně romantický a jistěže i duchovnější.

KRÁTKÝ ÚRYVEK Z KNIHY:
Setonovo dětství bylo jedním slovem nešťastné. Ve vzpomínkách líčí domácí prostředí jako pochmurné a skličující. Náboženskou výchovu, které byl doma vystaven, vnímal jako něco děsivého. Atmosféru, která vládla v jeho rodině, opakovaně popisuje jako bezútěšnou. Bylo to prostředí zachmuřené vážnosti, bez humoru, bez spontánních citů, bez lidské blízkosti. Ovšem s jednou důležitou výjimkou. Tou byl silný citový vztah k matce. Hovořil o ní jako o světici a mučednici. Jeho vzpomínky na ni jsou jediným světlým momentem v jinak dosti otřesném líčení dětských let.
Vůči otci naopak cítil směs strachu a odporu. Jako citlivé a trochu vznětlivé dítě byl z otcovy strany často umravňován a kázněn, což ovšem zakoušel jako nespravedlnost a křivdu. Takto o tom hovoří jako dospělý muž. V dětství ale zřejmě zakoušel spíš zoufalství a zármutek. Nejspíš ho trápilo, jako tolik jiných dětí, že si nedokáže získat tatínkovo uznání.
Míval občasné záchvaty melancholického hněvu. A právě v takových chvílích býval otcem kárán a trestán, což pro něj bylo velmi ponižující. Svým bezpočetným sourozencům, které vesměs intelektuálně převyšoval, se postupně odcizil. S některými se pokoušel spřátelit, ale vždy znovu se cítil nepochopen či zrazen.
Záhy ale našel požehnaný únik z bezútěšného domácího prostředí, když se uchyloval do lůna divoké přírody... Je zřejmé, že tam utíkal před domácí atmosférou úzkosti a viny a že jeho celoživotní výchovné působení, které stálo u zrodu skautského hnutí a hnutí lesní moudrosti, vycházelo v nemalé míře z jeho vlastní nenaplněné touhy po šťastném dětství, které mu bylo odepřeno. On sám to takto líčil.
Proto chtěl vyhloubit studnu, z které by „jiní mohli pít“.

Pavel Hošek: Evangelium lesní moudrosti. Duchovní odkaz zakladatele skautingu Ernsta Thompsona Setona. Ilustrace na obálce Libor Balák. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Brno 2019. 200 stran