Okolo roku 1980 zaznamenal přitom jen masovější šíření dvou tzv. lekacích historek Zlatá paže (příběh má německé kořeny) a Palec (je od ní odvozen). Zlatou paží disponuje jistá zesnulá, vdovec ji sebere hrobu a duch chce ruku zpět. I mezi českými dětmi kolovaly verze stejné morbidity, ale pozor! Jde o pohádku bratří Grimmů Muž ze šibenice. Ta má i variantu Oběšencovy plíce (umrlec se vrací pro mezitím snědený odřezek dýchacího orgánu) a byl to sám Mark Twain, kdo Zlatou paži rád vyprávěl při veřejných vystoupeních a kdo zveřejnil rady, jak se má ideálně podat, abyste vylekali děvče. Jeho Jak vyprávět anekdotu lze najít i na str. 268-74 knihy Vladimíra Thiela Pan Shaw a pan Twain (1975), avšak i Schwartz předvádí způsoby, jak téma prezentovat. Zloděj např. předstírá nevinnost a mrtvoly se ptá, co se to semlelo s částmi jejího těla. „Vše seschlo a zpráchnivělo,“ reaguje nebožtík na všechny zmínky, a teprve když zmíníte zlatou paži, zaječí a skočí po vás: „Ty ji máš!“

Zrovna tak Schwartz ilustroval pověst, že mrtví „se někdy vracejí“. Traduje se to takřka ve všech kulturách a důvodů návratů je „hafo“: mladistvost na konci přeťaté cesty života, absence řádného pohřbu, to, že mrtvý nestihl něco dotáhnout, touha po pomstě či aspoň chladném vytrestání neřáda. Touha jen utěšit, dát radu. Anebo mrtví prahnou po odpuštění.

Celosvětově nejrozšířenější pověst toho typu je o zmizelé stopařce a zpracoval ji u nás solidně Mirek Hoffmann v songu Dívka s vlasem medovým (1976) - adaptaci skladby Ballad Of Forty Dollars od Toma T. Halla. I etnolog Petr Janeček však báchorku zmiňuje v první z Černých sanitek (2006). - Jiná skupina legend onoho typu se týká vizí smrti. Zjevuje se vám dvojník, a to ve stavu, jehož snad jednou nabudete v hrobě. – A další prototyp historky? „Dočkej rána v srdci chatrče vprostřed lesů!“ A Schwartz předloží ve své slavné knize hned 4 takové příběhy i včetně Ducha s krvavými prsty: klasifikací folkloristů jde o „mladíka bažícího poznat, co je strach“.

S indiánským monstrem zimy wendigem si pohrál spisovatel Algernon Blackwood a vězte, že vás bude ten duch severu lákat neodolatelným hlasem. Jako Sirény Odyssea. Oběť wendigo ohromnou rychlostí vláčí. „Místo nohou budete mít zmrzlé pahýly!“ straší děti Schwartz. „A vynese vás do výšky, upustí a sní.“
Lidové archetypy však obsahují i povídky M. R. Jamese a Carla Sandburga, zatímco Alvin Schwartz odvážně pábí o tom, jak sloužil u námořnictva, kde přišel k oné nejklasičtější historce o palci zaživa pohřbeného, jenž rodina spořádá k večeři. Příšera si pro kradený kousek těla přijde až k ložnici v podkroví a za chlapcem, jenž ji slyší blíž a blíž.

Historie můr nebývá jen próza, a co se týká písní, znají v anglosaském světě popěvek Old Woman All Skin and Bone - Stařena vychrtlá jako kostra. Je o babce žijící u hřbitova, která zakopne o červi prožranou mrtvolu; a právě pro podobné texty je typická ona lekací pointa ve formě zařvání, které však musí být načasováno...

Tvůrčí podíl na české verzi knihy Alvina Schwartze má i překladatel Vratislav Kadlec a např. báseň „o kudle v zádech“ Chlápek z Brna je verze dílka A Man Who Lived in Leeds. Leeds je totiž v originále jen kvůli rýmu, který česky nahradila tato variace: Žil byl jeden chlápek z Brna, / na zahradě zasel zrna.
Jiná ďábelská historka, co děti stmelí do jekotající skupiny, vychází z úplně banální premisy: Po soumraku nesmíš na hrob! I Janeček tu vizi zachytil v druhé Černé sanitce (2007) a neunikla mu ani báje kolující kolejemi studentů a variující osud kapitána Hooka z Petera Pana. Je o vrahovi s hákem na konci ruky a páru milenců v autě.

Ve čtvrté části Schwartzova kompendia jsou i příhody, které se určitě staly a neopouštějí hranice možného. Ale takřka nikdy se nedaří vysledovat jejich původ. Jen báj o voze za babku, co „nevyléčitelně smrdí“ po mrtvole, byla kdysi etnologem Dorsonem vystopována do Michiganu roku 38. – Reálně v knize působí i zkazka o chlapovi s nožem za sedačkou řidičky, anebo Bílé saténové šaty, jejichž verze byla známa už ve starém Řecku. Héraklés umřel až poté, co si přehodil přes ramena plášť, jenž napustila jeho choť jedovou krví kentaura Néssa! A Médeia věnovala otrávené šaty té ženě, již si chtěl brát Iáson. Dalším tématem svazku je Holka na hlídání – a inspirovalo minimálně filmy When a Stranger Calls (1979) a Na lince je vrah (2006).

Spíš humor než děs ovšem generuje telefon, v jehož sluchátku se dá simulovat, že se postupně přibližujeme k oběti, i když číháme o patro výš. Podobný je i Zaklínač (The Viper): neznámý na drátě má vadu řeči, což nevíme, W vyslovuje jako V a náhle se vynoří u stařenky, jíž volal, řka: „I am the viper. I wish to vash and vipe the windows.“ Chci jen omýt, otřít okna.

Vedle i čarodějnických příběhů se u Schwartze dále vynořuje historka o proměně otce a synů v aligátory - a příběh Room for One More (Místo ještě pro jednoho) asi bude k dobrému dávat každý, kdo zhlédne horor Přízraky noci (1945) či zná prózu Edwarda Frederica Bensona The Bus-Conductor (1906), jež se stala předlohou jeho úvodní části (a česky je dnes v knize Muži, kteří zašli příliš daleko, 2016). Příběh Nebožtíkův mozek je víc hrou, a to realizovatelnou po zhasnutí. Bradbury ji věru brutálně zužitkoval v jedné povídce končící: „A potom někdo rozsvítil.“ Historka Nechcete pomoct s košíkem? měla variantu i mezi Indiány, kteří si vyprávěli o lidské lebce. Pronásleduje prý kolemjdoucí a strne, když strnou. Rozletí se podle jejich trasy, když se v panice rozběhnou. Nejedná se snad o pěknou metaforu na obavu z vlastního stínu?

Námětem historky Studený jako sama smrt je balada o návratu mrtvého milence Zázrak v Suffolku - Schwartz ji zachycuje co povídku o sedlákově dceři a čeledínovi, jenž umře na „zlomené srdce“, načež jede jeho duch pro dívku na odvrácený konec hrabství. Sbalila si pár věcí a společně se vyhoupli na koně. Seděla za Jimem a držela se ho kolem pasu. Brzy si začal stěžovat, že ho bolí hlava. „Je to děsná bolest,“ pověděl své milé. Ta mu položila ruku na čelo. „Páni, jsi studený jak sama smrt,“ polekala se. „Snad nejsi nemocný?“ A ovázala mu hlavu kapesníkem. Jeli tak rychle, že byli za pár hodin na otcově statku. Dívka seskočila z koně a zaklepala na dveře. „Ty jsi pro mě neposlal?“ zeptala se. „Ne, neposlal,“ řekl sedlák. Dívka se ohlédla po Jimovi, ale ten byl pryč. I s koněm. Po koni se šli podívat do stáje. Byl tam. Zbrocený potem, třásl se strachy. Ale po Jimovi ani vidu ani slechu. Tu otec dceři teprve vystrašeně prozradil, že Jim zemřel, a spěšně se vydali za jeho rodiči. Rozhodli se, že odkryjí hrob. Mrtvola byla v rakvi. Kolem hlavy měla uvázaný dívčin kapesník.

Blíž než Erbenovi má příběhu písni Ženich umrlec o synu řemenáře a holce z mlýna. Song Sliznýšů král (The Slithery-dee) je oproti tomu víc vtip a jde o úpravu skladby Shela Silversteina z alba Inside Folk Song (1962). Více verzí má dětská Píseň pohřebního vozu (The Hearse Song) a za 1. světové války ji zpívali vojáci, aby zlehčili situaci, zahnali strach. Variace se dá najít až v Bronxu za války další...


Alvin Schwartz: Noční můry z temnot. Strašidelné příběhy pro dlouhé večery.
lustrace Stephen Gammell.
Z anglického originálu The Scary Stories to tell in the Dark (1981) přeložil Vratislav Kadlec.
ladá fronta. Praha 2019. 144 stran 
Obálka: kniha.cz