Časné jitro. Nad pahorky hor začíná svítat. Z parčíku pod oknem je slyšet první nesmělé cvrlikání. Mé tělo pod peřinou, ze které trčí jen chumáč vlasů, se začíná probouzet. Zatím se jen tak vrtí a protahuje, ale záhy odstrčí deku a vykoukne ven, trochu pomačkané, ale už připravené na další den. Zaostřuji pohled k nočnímu stolku. „Cože?“ vykřiknu ochraptěle. „Už zase?“ Poklidné vstávání se v mžiku mění v hektické šílenství. Výskok. Běh do koupelny. Navlékání kalhot, které se v noci převtělily v hada. Usrknutí kávy narychlo ohřáté v kávovaru. A ignorace zlomyslné kapky, která se raději vpila do košile, než aby se nechala recyklovat v mém žaludku. A pak zběsilá jízda zkratkou po staré silnici. Je to tu samý výmol, ale čert vem tlumiče! Cesta široká akorát pro jedno auto, zato příjemně prázdná. A vlastně je to docela fajn, zelená barva modřínového lesa kontrastuje s nebeským ohněm ve zpětném zrcátku.. V tom PRÁSK! Za předním sklem se jen mihnou dvě růžové nožky a chomáček peří se převalí přes střechu. Srdce se mi rozbuší, roztřesené vědomí donutí, abych zpomalil. Takový šok! A o pár sekund později další, na betonovém můstku je náledí!. Auto se dostává do smyku. Noha opouští plynový pedál, ruce strhávají volant. Sekundy plynou. Auto se blíží k betonu – TEĎ! ... a těsně ho mine, překonává kritický bod, než ho opět dostanu pod kontrolu. Zastavuji. Potřebuji vydechnout. Vystupuji z vozu a pomalým krokem se vracím zpět. Tady. Někde tady to bylo, rozhlížím se. A pak ho uvidím. Ten tmavý stín na šedavém povrchu silnice, to je on, ten pták. Zdá se mi menší než předtím, když mě vylekal. Má duše se plní dojetím. To bezbranné stvoření mi zřejmě zachránilo život, bylo mým andělem, mým štěstím, mým důkazem toho, že každý konec má svou příčinu, začínající možná jinde a jinak.