Rodinná komedie Keinohrhasen (Zajíci bez uší) znamenala v roce 2007 v Německu malou filmovou revoluci. Odstartovala totiž éru odlehčených nenáročných, více či méně povedených komedií, které si svoje diváky drží dodnes a zároveň rozdělila německé filmaře na dva protichůdné tábory. Til Schweiger (stejně jako v několika předchozích případech) do filmu, kromě sebe, obsadil také svoje děti – Lunu, Valentina, Lilli a teprve pětiletou Emmu. Skvěle napsaný scénář filmu operuje s postavou Luda, novináře bulvárního plátku The Bild, který je odsouzen k 300 hodinám veřejně prospěšných prací v místní školce. Problémem však nejsou ani tak děti samotné, jako jeho nadřízená Anna, bývalá spolužačka ze školních let, kterou malý Ludo s oblibou šikanoval.

To, že se bývalé role obou hlavních protagonistův průběhu filmu nejenom vymění, ale posléze přejdou v něco úplně jiného, netřeba zmiňovat. V každém případě, reakce německé veřejnosti na Keinohrhasen předčila očekávání i samotného Schweigera. Film brzy přivítal miliontého diváka a Německo doslova zaplavili plyšoví králíci bez uší (hračka, kterou Ludo ve filmu ušije pro děti). Ze Schweigera se stal novodobý idol žen, protože díky Keinohrhasen jasně dokázal, že „rozumí ženské duši“. Pravdou však zůstává, že Schweiger na scénáři spolupracoval se svojí kamarádkou, Anikou Deckerovou,  a tak patrně proto scénář tak dobře reflektuje ženský i mužský pohled na život, ale i na často složité mezilidské soužití. Film zároveň odstartoval hvězdnou kariéru tehdy relativně neznámého Matthiase Schweighofera, který Schweigera na pomyslném trůnu německého filmu, či, chcete-li komedie, v posledních letech vystřídal. Z obou pánů jsou nicméně dodnes velcí přátelé, naposledy jsme je mohli společně vidět ve filmu Jak napálit banku (Vier Gegen Die Bank), který krátce prošel také českými kinosály.