Zde je otázka trochu složitější. O komedii ani satiře se nedá mluvit. Jde o vyprávění v první osobě, které líčí hlavní osoba Johannes Betzler a není v něm ani špetka radosti, natož pak satirického odstupu. Od počátku ho poznáme jako chlapce, který nadšeně hltá hitlerovskou propagandu, věří všemu, co mu vtloukají do hlavy ve škole o nadřazenosti rasy, špinavosti Židů  a potřebě neustálého boje. Je rád, že může vstoupit do Jungvolk, kde se setká se stejně smýšlejícími chlapci a po třech letech, kdy dovrší patřičný věk, vstoupí nadšeně do Hitlerjugend. Když se rozpoutala válka radostně by šel i bojovat za führera, jenže při jednom z náletů přišel o část ruky a odnesla to i jedna polovina obličeje.

Johannes žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že rodiče v podkroví ukrývají židovskou dívku, kdysi přítelkyni jeho zemřelé sestry. Je zděšen a když ji vypátrá, pokusí se ji zabít. Spíš než soucit tak hrůza z toho jak se zachovat a náhlá nepřítomnost rodičů ho přivede k tomu, se s ní blíže seznámit. Je jediný, kdo o její přítomnosti v domě ví a je tak zodpovědný za její přežití. 

V tomto okamžiku knihy jste ochotni Johannesovi odpustit jeho mladistvý nerozum a brát ho jako kladného hrdinu, který pomáhá dívce, žijící v nedůstojných podmínkách podkroví a pod podlahou. Elza je za starostlivost vděčná, Johannes je zase rád, že jí nevadí jeho fyzické postižení. Přijde však konec války. Zatímco se lidé v ulicích radují, Johannes Elže zalže. Nechce o ni přijít, nesnese pomyšlení, že by mohla patřit někomu jinému. Jeho připoutání k ní je stále silnější a mění se v posedlost. Když ji nutí, aby se po bytě pohybovala po kolenou, je v tom už prvek sadismu a ponižování. To už Johannese nepřijímáte jako kladnou postavu, ale jako chlapce, jemuž pochybné hitlerovské poučky zcela zatemnily mozek a nedovolí mu pochopit novou realitu. Čtenářské sympatie ztratí docela, i když k tomu možná dojdete i dříve, kdy ho nijak nevzruší matka visící na šibenici ani s ním nic neudělá zpráva o smrti otce v koncentráku. 

Co je to zrůdu, která tohle vypráví? Co je to člověka, který neustoupí ze svých názorů jak na židovskou otázku, tak třeba na existenci Boha? A co je za milence, který si uzurpuje Elzu jen a jen pro sebe a raději ji bude skrývat a nedá jí svobodu? V tomto směru je román až psychopatologický, je studií zvrácenosti, které se nedostane korekce zvenku. Johannes stále více kolísá mezi vášní a posedlostí, láskou a nenávistí. Ať vás jakkoli zajímalo jeho úsilí starat se o Elzu, ať vám připadal jakkoli sympatický, postupně ho začnete nenávidět a knihu dočítáte jen s obtížemi. Zatímco Elza z ušlápnutého a zbědovaného stvořeníčka se promění v krásnou vtipnou a občas i ironickou dívku (její mňoukání v bedně, kde je převážena do nového domova je jediným komickým momentem knihy), Johannes se ze svého zmrzačení (zde myšleno především psychického) už nikdy neprobere. 

Christině Luenensové se podařilo napsat studii zvrácené a sobecké povahy, která ani po tvrdých životních zkouškách neprojde vnitřní očistou. &Slo jí však o to, na postavě Johannese zobrazit negativní vliv zvrácené ideologie na duši chlapce, jemuž jako skvrna zůstane napořád? To ať si rozhodne čtenář sám. I když autorka prozkoumává skrytá zákoutí lidské duše nemusí to znamenat, že podobné zobecnění a zveličení vyjde tak, aby zasáhlo čtenáře. Přes všechnu snahu se v druhé polovině knihy její úsilí dosti rozplývá.do nejednoznačnosti. 

Knih o citlivém a často nepostřehnutelném rozdílu mezi láskou a nenávistí je mnoho. Zde jde o to, jak utrpení a předchozí negativní zkušenosti jako válka a její útrapy mohou člověka změnit. Buď ho zbavit důstojnosti nebo naopak vykovat v něm pevnější charakter. Hranice mezi vítězi a poraženými může být proměnlivá a dokonce se může zcela otočit. Právě v rozdílu posunu myšlení a chování Johannese a Elzy je možno spatřovat přínos celého románu. A v neposlední řadě i v tom, jak přesně autorka popsala proměny rozdělené Vídně po válce i chování příslušníků vítězných mocností.