Byl to právě Štefan Uher, který se v SLNKU V SIETI dokázal podívat na první lásku a konflikty mladých s rodiči novým poetickým pohledem. I další jeho filmy šedesátých let se vyznačovaly svéráznou poetikou, byť každý z nich je zcela jiný - dramatický černý film o střetu válečné reality s krásou umění, zbožnosti s lidskou závistí a pýchou v ORGANU, snový film o nenaplněných životních i uměleckých tužbách mladých lidí PANNA ZÁZRAČNICA a pak film, který můžete nyní sledovat v televizi, rozvíjený na půdorysu pohádky a přes odstup více než padesáti let přeci tolik a tolik současný.

    Podíváme-li se na filmy Štefana Uhra pak je přeci jen něco, kromě jména autora, spojuje. Kritický zájem o život kolem sebe a hledání oné tajemné hranice mezi uměním a životem, mezi snem a skutečností, mezi vírou v ideál a někdy zkreslenou skutečností.

     Zatímco PANNA ZÁZRAČNICA a Organ byly filmy, které – každý jinak – ukazovaly na vztah umění (ať už to byla hudba v ORGANU či výtvarné umění v PANNĚ ZÁZRAČNICI) k realitě, která není umění příznivá, SLNKO V SIETI i TRI DCÉRY – byt na první pohled FILMY zcela nepodobné – jsou neseny tématem vztahu mezi životním ideálem a krutou realitou – V SLNKU V SIETI ideál mladého chlapce v konfrontaci se zkaženými vrstevníky i nefungující združstevněné vesnici, v TRECH DCÉRÁCH je to vztah mezi ideálem čistého života ve víře (v podobě jeptišek ze zrušeného kláštera) a životem v „normální“ drsné lidské společnosti.      Uher poprvé ve své tvorbě vypráví lehce a plynule. Na první pohled jednoduše. Vezme si za základ skupinu jeptišek, které byly v padesátých letech po zrušení klášterů „přesazeny“ do života a měly být převychovány podle „nové morálky“. Vypráví o době počátku padesátých let s jejím budovatelským nadšením i jejími deformacemi. „Svaté“ dívky se musí zapojit do života socialistické společnosti v kolektivu zemědělců, kam jsou přiděleny na práci. Jejich příchodem se tu však něco změní – ze střetu fanatizmu a reality si musí vzít poučení obě strany.

    A aby mu bylo lépe rozuměno vybírá si Uher starou lidovou baladu o králi a třech dcerách (známou už z Shakespearova KRÁLE LEARA či z pohádky SŮL NAD ZLATO). A tu zasazuje do rámce doby – padesátých let. Není zde král, ale starý hospodář, není království, ale velké hospodářství, které chce sedlák udržet pro svého syna a tak pošle tři dcery do kláštera. Přijde však doba, kdy stárnoucí otec hledá útočiště u svých dcer. A jen ta nejmladší – však to znáte, jako v té pohádce … Zdánlivě jednoduchý příběh - ale překvapivě se v něm objevuje humor nebo spíše zárodky satiry– ať už ve střetnutí jeptišek s drsnými vesničany tak třeba i v absurditě, kdy otec je vystěhován do vesnice, která de fakto neexistuje…

Ve své době film nevyvolal výraznější pozornost. O minulosti, kterou zachycuje, bylo v té době již možno svobodně mluvit a tak trochu zapadl mezi výboji nové české vlny – Menzlovy OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY, ROZMARNÉ LÉTO či na Slovensku Jakubiskovy KRISTOVE ROKY. Ale přesto Otakar Váňa v Kině našel něco společného s Formanovým filmem HOŘÍ MÁ PANENKO. Říká „ Oba režiséři si povídají – byť každý po svém – s diváky a ti náhle před sebou objeví velkou parabolu o životě. O tom, co jsme všichni prožili. Co v nás z těch časů zůstalo. Co si neseme všichni v sobě a s sebou do doby, která má následovat.“ Starého otce hraje Josef Čierny, dcery Marku Věra Tichánková a Zuzku Hana Slivková. Hlavní roli hodné dcery Terky (Klemencie) vytvořila Alžběta Štrkulová – později zvolená za Dívku 1967 a Miss ČSSR.
Foto: csfd.cz, fdb.cz, osobnosti.cz