Nebo prostě jen sledovat stopu a makat. Zpotit se a zapomenout u toho na všechno. Vypustit duši, ale bezva si u toho vyčistit hlavu. A pak z kopce? Projíždět krajinou jako vlak, kolem kterého se krajina jen míhá.


Zasněžený les působí trochu jako marcipánové kulisy. Je to nádhera!



Když do toho zasvítí sluníčko a obloha ukáže svou nejkvalitnější modř, působí to trochu jako kýč. Wow! Juchů! Člověk si tu prostě musí trochu zadovádět.


Pod větrnými obry se zdá všechno tak nicotně malé... Stojící vrtuli, ze které visí obrovské rampouchy, míjíme se zatajeným dechem - co kdyby se náhodou zrovna roztočila a začala námrazu kolem sebe rozhazovat?



Nejen my, nicotní človíčkové, ale také nejvyšší krušnohorský Klínovec působí v dálce tak nějak nedůležitě. Jako by dosud nedorostl, naše krušnohorské mládě.


Mrazivý vzduch je pěkně ostrý. Řeže do tváří i plic. Ale je díky tomu vidět neuvěřitelně daleko. Zamáváte nám z Pradědu?



A pokud někdo zapomněl brýle? Nevadí. Vždyť je tu spousta potěšení i pro krátkozraké. Detaily, které polichotí, potkáváme na každém kroku. Stačí jen vnímat. Krajinu a sebe. Sebe a krajinu. Život, který jinak protéká mezi prsty, jako by se tady na okamžik zastavil. 
 


Fotografie: archiv autorky
Web autorky: www.literarnistrom.cz