ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 19.4.2025, svátek má
Rostislav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Tři hořkosladké básněUpíří kousnutí A p o k a l y p s aNad ránem svítáLedová je plochaJak to bohužel chodilo v armádě
Nejčtenější za 14 dní
Musela zemřít... Anička?FOTOCITÁTY přímo z dušeBřeznové čtení: Od napětí k vnitřnímu kliduZakázané lásky mocných aneb Tatíček MasarykSny podle Stephena KingaMáme rádi zvířata - ale která?Královský balet, české špičky i mladé talenty: Gala Mezinárodních týdnů tanceNosná zeď Sofie Švejdové až do 8. květnaVinnetouův odkazJak poznáte čerstvost a původ vajec?Dokonalá vražda a jiné povídky Miroslava MackaNicolas Cage v psychologickém thrilleru THE SURFER
Zápas hodnot v době krize
08.03.2021 redakce Společnost
Demokracie a svoboda vždy čelí rizikům a intrikám, nepovažujme je proto za věc samozřejmou, ba právě naopak, vynakládejme značné úsilí a nepřetržitou pozornost na jejich ochranu a zachování. Žádný režim, forma vlády či stát netrvá věčně – ať už demokratický či totalitní, soudobý či minulý. Dokonce i ten SSSR to zabalil, ač tu měl být na věčné časy, stejně jako z egyptské říše trvající nevěřitelných tři tisíce let zůstaly dnes jen němé artefakty v muzeu či na poušti. Vše se mění, což je paradoxně jediná neměnná pravda ve vesmíru.
Jenže oproti autokratickému režimu je ten demokratičtější ze své podstaty, právě kvůli svým principům, mnohem křehčí a zranitelnější. A v každé epoše a zemi se vždy najdou destruktivní síly, které se pokusí uzurpovat moc, když zavětří šanci. A krize, ať už ekonomické, politické, zdravotní či jiné představují pro tyto snahy velkou příležitost. I pandemie covid-19 už vystavuje a ještě v mnohem větší míře teprve vystaví liberální demokracie po celém světě, nejenom v ČR, rostoucímu tlaku. Zda ho ustojí, není zdaleka jisté.
Že není radno krize podceňovat a k jakým fatálním důsledkům vedou, nám ukazuje historie, ona notoricky známá, leč trestuhodně opomíjená učitelka života. Vezměme jeden příklad za všechny – světová ekonomická krize z roku 1929. Tahle krize nese lví podíl na událostech, které vypukly o celou dekádu později. 1. září 1939 hitlerovské Německo zaútočilo na Polsko a začíná druhá světová válka, dosud (a snad ještě po nějakou tu dobu) nejhrůznější konflikt dějin. Jenže nebýt ekonomické krize, nacismus i Hitler by skončili na hřbitově dějin jako nevýznamná, extrémistická síla, která se pokusila pod vlivem italských fašistů o tristní puč na počátku dvacátých let. Zvonec a konec. Přibližně v takové pozici se NSDAP (nacistická strana) nacházela po Hitlerově propuštění z vězení ve druhé polovině dvacátých let před vypuknutím krize. Jenže pak krize rozjela pekelný kolotoč…
Už antičtí císaři razili heslo: „Chléb a hry!“, protože si až příliš dobře uvědomovali, že pouze nasycený a zabavený dav je také davem poslušným, tvárným a do určité míry snad i rozumným. Pokud ale lidé přijdou o své jistoty, pokud se pro ně uspokojení potřeb, i těch nejzákladnějších, stane palčivým problémem, pokud čelí sílící nejistotě a jejich strach je umně přiživovaný a rozdmýchávaný, tak takoví lidé se začnou stávat také čím dál tím zoufalejšími a ochotnějšími k věcem, o kterých by za normálních okolností ani neuvažovali. Jenže krize opouští mantinely normality, a právě proto se nazývá krizí. A lidský mozek navzdory našemu narcistnímu pohledu funguje v jádru velice primitivně. V okamžiku krize / nebezpečí vlastně ani nefunguje – ustupuje do pozadí a ke slovu pouští hormony, pudy, instinkty, emoce… Naše prvotní já. Tak, jak nás příroda zformovala stejně jako ostatní zvířata – přežij a teprve pak řeš to další. A proto, cítí-li se člověk ohrožený – jakkoliv, nejenom šavlozubým tygrem v jeskyni či zkouškou ve škole – jeho rozumové schopnosti klesají a racionalitu nahrazuje iracionalita.
Krize podkopává důvěru v zavedený systém, protože právě během jeho éry vypukla. Systém tedy selhal v tom, že jí nedokázal zabránit, následně opětovně selhal v neschopnosti ji řešit, resp. ji vyřešit tak rychle, aby to přinášelo kýžený efekt z pohledu mas. Co naplat, že pro krizi neexistuje snadné a rychlé řešení, že se jedná třeba o krizi, na které ani žádné osvědčené řešení nezabírá či nemá v blízké minulosti obdoby a chybí zkušenosti. Tohle nechce nikdo slyšet. A proto se kromě starých, unavených a často tápajících hlasů objeví ještě hlasy nové, které budou plné síly a budou vykřikovat jednoduché a zaručené způsoby řešení, překrucovat i ty nejzákladnější informace, šířit zavádějící tvrzení či rovnou nepokrytě lhát, jen aby k sobě přitáhly pozornost. Budou na potkání rozdávat naději, po níž krizí zasažení a těžce zkoušení chorobně dychtí. A tyhle uřvané hlasy najednou budou slyšet velmi nahlas a překřičí těch pár skromných, konstruktivních. Proč? Protože ten, kdo chce argumentovat, nekřičí. Křičí ten, kdo žádné argumenty ve skutečnosti nemá, aby hlasitostí a útočností svých projevů zakryl vlastní prázdnotu. Do toho nezapomenout šířit atmosféru strachu a demagogie, rozeštvávat lidi a nálepkovat různé skupiny. A doutnák vedoucí k sudu plnému střelného prachu už hoří.
Nic neživí politický extrémismus tak vydatně jako právě krize. Čím hůř, tím líp, platí pro tyto skupiny bez rozdílu. A ještě nikdy nedisponovaly tak úžasnými prostředky pro šíření demagogie a svého zhoubného vlivu jako v 21. století s všudypřítomným internetem a sociálními sítěmi. Kolik práce a úsilí musel asi vynaložit Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels, aby zacílil na takové množství lidí a zasel tolik semínek lží a nenávisti, k čemu vám dnes poslouží pár minut (sekund) s mobilem v ruce a připojením k internetu? A co teprve porovnat tehdejší a současný dosah a efekt propagandy a dezinformací? Snad až nemožné… A pak jednoho zamrazí, když uváží, co přitom už tehdy Goebbels a jemu podobní dokázali. Naskýtá se pak otázka, zda pro současné demagogy, dezinformátory, populisty či (politické) marketéry existují vůbec nějaké hranice?
Ale ano, existují. Tedy jedna. Hranice našeho rozumu. Bohužel ale právě v těchto situacích se tyto hranice bortí z důvodů, jak jsem již naznačil výše (a některých jedinců rozumové schopnosti ani za normálních okolností nejsou na takové úrovni, aby podobným útokům dokázaly čelit – bez urážky). Cesta od demokracie k autoritativnímu či přímo totalitnímu režimu může být rychlejší, než by se kdo nadál. A přitom tak nenápadná. Znáte tu historku o žábě a horké vodě? Když hodíte živou žábu do vroucí vody, vyskočí. Aby ne! Jenže když ji hodíte do vlažné a začnete pomalu přitápět, bude se pořád přesvědčovat, že je to ještě v pořádku, že ta voda není tak teplá, že má ještě čas vyskočit, kdyby náhodou… až je najednou uvařená.
Přiznám se, že mě děsí, jak se v současné situaci pandemie covid-19 nejen čím dál tím mluví o nutnosti omezení určitých svobod či práv, co mluví, jak se to děje, v ČR už rok! A ano, na jednu stranu to zní přece naprosto logicky, zdraví je to nejdůležitější (ergo důležitější než svoboda?), jenže nadřazovat cokoliv svobodě je velmi ošidné a nebezpečné. Kolik dějinných příkladů lidstvo ještě potřebuje, aby pochopilo, jak důležitá je svoboda? Netvrdím, že určitá velice obezřetně provedená omezení nemůžou být v jistém okamžiku prospěšná. Jde ale o to, že pokud se mám dočasně vzdát některých ze svých práv, musí jít o akt, se kterým jsem vnitřně ztotožněný a vychází zrovna tak ze mě, jako z okolí. Ostatně i proto, že veškerá negativní motivace a tlak stejně přináší vždy výsledky jen krátkodobé či nedostačující. Za prvé, musím zcela bezpodmínečně vědět, že tato omezení směřují k něčemu smysluplnému a pozitivnímu a vychází z konkrétních objektivních skutečností a stojí za nimi kompetentní, důvěryhodná osoba. Za druhé, tato opatření musí platit pouze po nezbytně nutnou dobu, mít jasná pravidla začátku a konce, být srozumitelně vysvětlena a odůvodněna nezávislými daty, musí být hlídaná a v případě nutnosti zrušitelná nezávislými institucemi. Za třetí, tato opatření musí vycházet od elit s alespoň základním morálním kreditem, které jdou aktivně samy vzorem.
No jo… průšvih, co? Tady totiž ne v jednom, ale úplně ve všech bodech narážíme hlavou do zdi. Přímo do skály! Alespoň tedy v České republice a bohužel nejen od března 2020 do března 2021. O zdejším totálním chaosu a rozkladu státu i morálky jsem se nakonec rozhodl ani nepsat. &Skoda slov. Kdo chce, vidí. (A pláče.)
Nikdo se přece nechce nakazit, riskovat své zdraví či život, nebo zdraví a životy svých blízkých, stejně jako nikdo nechce přijít o živobytí. Lidé se dokáží chovat rozumně i bez diktátu státu, jenže musí v jejich čele stanout schopný (ne všehoschopný!) pozitivní vzor. Někdo, komu můžou věřit a kdo na to prostě má to zvládnout. Pak není třeba žádných drakonických opatření. I můj syn chápe, jak se chovat a nechovat, pokud mu to srozumitelně vysvětlím a nepůjdu a hned neprovedu ono nežádoucí chování sám, ještě jemu na očích. Jaksi zázračně tohle funguje. Dokonce už ve třech letech. Když mu budu jen zakazovat, přikazovat,
řvát na něj, předhazovat mu, jak za všechno špatné může on a za všechno dobré já (já, já, já, já, jen já), když se budu zcela bez skrupulí chovat tak, jak jemu zakazuji, jaký respekt a chování se od něj dá asi očekávat? Zvláštní, že tohle někteří prostě nechápou…
Zavřít restaurace, pak si jít do jedné sednout, nařídit roušky, ale sám si ji nevzít, kázat o tom, jak mají všichni zůstat doma a sám jít na fotbal… Proč se pak divit, že i ta rozumnější opatření jsou často ignorována? Když neexistuje ani nejzákladnější důvěra v ty, kdo je předkládají…
S národem je to stejné jako s dítětem, s vládcem jako s rodičem. Samozřejmě, že situace v ČR by mohla být lepší, a není to jen otázka elit, ale celé společnosti, jenže odkud celý tenhle marast a bahno pramení? Proč ti lidé zodpovědní nejsou? Proč ztratili víru a naději? Proč vysoké hodnoty prohrávají na úkor těch nízkých? Kdo tenhle národ k podobnému chování dovedl a vychoval? Kdo mu byl a je jakým vzorem? To samozřejmě není záležitost jen současné doby či posledních pár let, ale mnohem delší, hlubší a tragičtější jev mající kořeny už v polovině 20. století. Na zásazích do svobody a práv lidí je nesmírně důležité, kdo je iniciuje. A tím se opět vracíme k nezbytnému kritériu – mravnosti v nás, mravnosti v elitách. Ono stejnou věc člověk vezme úplně jinak, bude-li ji navrhovat někdo formátu Masaryka (píšu i s vědomým všech jeho chyb) a někdo, kdo vesele vládne s podporou komunistů, kteří tu za půl století napáchali nedozírné škody (slušně napsáno). Ale tak ono když se ta spolupráce s nimi už osvědčila…
Omezováním svobody a ničením dosavadního způsobu života, tím se z téhle koronavirové krize nevyhrabeme, navíc je omezování svobody vždy ožehavé… Když totiž jednou omezíme svobodu kvůli A, proč bychom to neudělali příště i kvůli B? A když to bylo kvůli A a B, proč by to nemělo být i kvůli D? A proč to vlastně nebylo kvůli C? Dostaneme se tak do úžasně smrtící spirály. Covid-19 je pandemie, ano, přináší oběti, ano, sám mám v okolí zasažené a těžce zkoušené osoby, ano, ale žádná nemoc, ani světová pandemie, se nemůže stát záminkou pro destrukci liberální demokracie. A bohužel to není až tak vzdálená realita, jak by se mohlo zdát.
Pandemie covid-19 je krizí obřích rozměrů a krize jsou nebezpečné. Ta současná nabízí v tento moment velké množství scénářů dalšího vývoje, z nichž některé jsou černé a jiné ještě černější. Ale jsou tam i světlejší cesty. Jen záleží na nás, jaké hodnoty a činy převáží. Protože stejně jako ekonomická krize z roku 1929, je i tahle krize v nejhlubším jádru krizí lidských hodnot a morálky. Možná je tím dokonce ve skutečnosti každá krize. Zápasem hodnot. Navenek bojujeme s virem, ale skutečný nepřítel se nachází jinde.
Autor článku: Tomáš Zářecký
***
Koláže (Voliera 1982, Vlity 1971 a Pasivní rezistence 1972) Jiří &Skoch
Že není radno krize podceňovat a k jakým fatálním důsledkům vedou, nám ukazuje historie, ona notoricky známá, leč trestuhodně opomíjená učitelka života. Vezměme jeden příklad za všechny – světová ekonomická krize z roku 1929. Tahle krize nese lví podíl na událostech, které vypukly o celou dekádu později. 1. září 1939 hitlerovské Německo zaútočilo na Polsko a začíná druhá světová válka, dosud (a snad ještě po nějakou tu dobu) nejhrůznější konflikt dějin. Jenže nebýt ekonomické krize, nacismus i Hitler by skončili na hřbitově dějin jako nevýznamná, extrémistická síla, která se pokusila pod vlivem italských fašistů o tristní puč na počátku dvacátých let. Zvonec a konec. Přibližně v takové pozici se NSDAP (nacistická strana) nacházela po Hitlerově propuštění z vězení ve druhé polovině dvacátých let před vypuknutím krize. Jenže pak krize rozjela pekelný kolotoč…
Už antičtí císaři razili heslo: „Chléb a hry!“, protože si až příliš dobře uvědomovali, že pouze nasycený a zabavený dav je také davem poslušným, tvárným a do určité míry snad i rozumným. Pokud ale lidé přijdou o své jistoty, pokud se pro ně uspokojení potřeb, i těch nejzákladnějších, stane palčivým problémem, pokud čelí sílící nejistotě a jejich strach je umně přiživovaný a rozdmýchávaný, tak takoví lidé se začnou stávat také čím dál tím zoufalejšími a ochotnějšími k věcem, o kterých by za normálních okolností ani neuvažovali. Jenže krize opouští mantinely normality, a právě proto se nazývá krizí. A lidský mozek navzdory našemu narcistnímu pohledu funguje v jádru velice primitivně. V okamžiku krize / nebezpečí vlastně ani nefunguje – ustupuje do pozadí a ke slovu pouští hormony, pudy, instinkty, emoce… Naše prvotní já. Tak, jak nás příroda zformovala stejně jako ostatní zvířata – přežij a teprve pak řeš to další. A proto, cítí-li se člověk ohrožený – jakkoliv, nejenom šavlozubým tygrem v jeskyni či zkouškou ve škole – jeho rozumové schopnosti klesají a racionalitu nahrazuje iracionalita.
Krize podkopává důvěru v zavedený systém, protože právě během jeho éry vypukla. Systém tedy selhal v tom, že jí nedokázal zabránit, následně opětovně selhal v neschopnosti ji řešit, resp. ji vyřešit tak rychle, aby to přinášelo kýžený efekt z pohledu mas. Co naplat, že pro krizi neexistuje snadné a rychlé řešení, že se jedná třeba o krizi, na které ani žádné osvědčené řešení nezabírá či nemá v blízké minulosti obdoby a chybí zkušenosti. Tohle nechce nikdo slyšet. A proto se kromě starých, unavených a často tápajících hlasů objeví ještě hlasy nové, které budou plné síly a budou vykřikovat jednoduché a zaručené způsoby řešení, překrucovat i ty nejzákladnější informace, šířit zavádějící tvrzení či rovnou nepokrytě lhát, jen aby k sobě přitáhly pozornost. Budou na potkání rozdávat naději, po níž krizí zasažení a těžce zkoušení chorobně dychtí. A tyhle uřvané hlasy najednou budou slyšet velmi nahlas a překřičí těch pár skromných, konstruktivních. Proč? Protože ten, kdo chce argumentovat, nekřičí. Křičí ten, kdo žádné argumenty ve skutečnosti nemá, aby hlasitostí a útočností svých projevů zakryl vlastní prázdnotu. Do toho nezapomenout šířit atmosféru strachu a demagogie, rozeštvávat lidi a nálepkovat různé skupiny. A doutnák vedoucí k sudu plnému střelného prachu už hoří.
Nic neživí politický extrémismus tak vydatně jako právě krize. Čím hůř, tím líp, platí pro tyto skupiny bez rozdílu. A ještě nikdy nedisponovaly tak úžasnými prostředky pro šíření demagogie a svého zhoubného vlivu jako v 21. století s všudypřítomným internetem a sociálními sítěmi. Kolik práce a úsilí musel asi vynaložit Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels, aby zacílil na takové množství lidí a zasel tolik semínek lží a nenávisti, k čemu vám dnes poslouží pár minut (sekund) s mobilem v ruce a připojením k internetu? A co teprve porovnat tehdejší a současný dosah a efekt propagandy a dezinformací? Snad až nemožné… A pak jednoho zamrazí, když uváží, co přitom už tehdy Goebbels a jemu podobní dokázali. Naskýtá se pak otázka, zda pro současné demagogy, dezinformátory, populisty či (politické) marketéry existují vůbec nějaké hranice?
Ale ano, existují. Tedy jedna. Hranice našeho rozumu. Bohužel ale právě v těchto situacích se tyto hranice bortí z důvodů, jak jsem již naznačil výše (a některých jedinců rozumové schopnosti ani za normálních okolností nejsou na takové úrovni, aby podobným útokům dokázaly čelit – bez urážky). Cesta od demokracie k autoritativnímu či přímo totalitnímu režimu může být rychlejší, než by se kdo nadál. A přitom tak nenápadná. Znáte tu historku o žábě a horké vodě? Když hodíte živou žábu do vroucí vody, vyskočí. Aby ne! Jenže když ji hodíte do vlažné a začnete pomalu přitápět, bude se pořád přesvědčovat, že je to ještě v pořádku, že ta voda není tak teplá, že má ještě čas vyskočit, kdyby náhodou… až je najednou uvařená.
Přiznám se, že mě děsí, jak se v současné situaci pandemie covid-19 nejen čím dál tím mluví o nutnosti omezení určitých svobod či práv, co mluví, jak se to děje, v ČR už rok! A ano, na jednu stranu to zní přece naprosto logicky, zdraví je to nejdůležitější (ergo důležitější než svoboda?), jenže nadřazovat cokoliv svobodě je velmi ošidné a nebezpečné. Kolik dějinných příkladů lidstvo ještě potřebuje, aby pochopilo, jak důležitá je svoboda? Netvrdím, že určitá velice obezřetně provedená omezení nemůžou být v jistém okamžiku prospěšná. Jde ale o to, že pokud se mám dočasně vzdát některých ze svých práv, musí jít o akt, se kterým jsem vnitřně ztotožněný a vychází zrovna tak ze mě, jako z okolí. Ostatně i proto, že veškerá negativní motivace a tlak stejně přináší vždy výsledky jen krátkodobé či nedostačující. Za prvé, musím zcela bezpodmínečně vědět, že tato omezení směřují k něčemu smysluplnému a pozitivnímu a vychází z konkrétních objektivních skutečností a stojí za nimi kompetentní, důvěryhodná osoba. Za druhé, tato opatření musí platit pouze po nezbytně nutnou dobu, mít jasná pravidla začátku a konce, být srozumitelně vysvětlena a odůvodněna nezávislými daty, musí být hlídaná a v případě nutnosti zrušitelná nezávislými institucemi. Za třetí, tato opatření musí vycházet od elit s alespoň základním morálním kreditem, které jdou aktivně samy vzorem.
No jo… průšvih, co? Tady totiž ne v jednom, ale úplně ve všech bodech narážíme hlavou do zdi. Přímo do skály! Alespoň tedy v České republice a bohužel nejen od března 2020 do března 2021. O zdejším totálním chaosu a rozkladu státu i morálky jsem se nakonec rozhodl ani nepsat. &Skoda slov. Kdo chce, vidí. (A pláče.)
Nikdo se přece nechce nakazit, riskovat své zdraví či život, nebo zdraví a životy svých blízkých, stejně jako nikdo nechce přijít o živobytí. Lidé se dokáží chovat rozumně i bez diktátu státu, jenže musí v jejich čele stanout schopný (ne všehoschopný!) pozitivní vzor. Někdo, komu můžou věřit a kdo na to prostě má to zvládnout. Pak není třeba žádných drakonických opatření. I můj syn chápe, jak se chovat a nechovat, pokud mu to srozumitelně vysvětlím a nepůjdu a hned neprovedu ono nežádoucí chování sám, ještě jemu na očích. Jaksi zázračně tohle funguje. Dokonce už ve třech letech. Když mu budu jen zakazovat, přikazovat,
řvát na něj, předhazovat mu, jak za všechno špatné může on a za všechno dobré já (já, já, já, já, jen já), když se budu zcela bez skrupulí chovat tak, jak jemu zakazuji, jaký respekt a chování se od něj dá asi očekávat? Zvláštní, že tohle někteří prostě nechápou…
Zavřít restaurace, pak si jít do jedné sednout, nařídit roušky, ale sám si ji nevzít, kázat o tom, jak mají všichni zůstat doma a sám jít na fotbal… Proč se pak divit, že i ta rozumnější opatření jsou často ignorována? Když neexistuje ani nejzákladnější důvěra v ty, kdo je předkládají…
S národem je to stejné jako s dítětem, s vládcem jako s rodičem. Samozřejmě, že situace v ČR by mohla být lepší, a není to jen otázka elit, ale celé společnosti, jenže odkud celý tenhle marast a bahno pramení? Proč ti lidé zodpovědní nejsou? Proč ztratili víru a naději? Proč vysoké hodnoty prohrávají na úkor těch nízkých? Kdo tenhle národ k podobnému chování dovedl a vychoval? Kdo mu byl a je jakým vzorem? To samozřejmě není záležitost jen současné doby či posledních pár let, ale mnohem delší, hlubší a tragičtější jev mající kořeny už v polovině 20. století. Na zásazích do svobody a práv lidí je nesmírně důležité, kdo je iniciuje. A tím se opět vracíme k nezbytnému kritériu – mravnosti v nás, mravnosti v elitách. Ono stejnou věc člověk vezme úplně jinak, bude-li ji navrhovat někdo formátu Masaryka (píšu i s vědomým všech jeho chyb) a někdo, kdo vesele vládne s podporou komunistů, kteří tu za půl století napáchali nedozírné škody (slušně napsáno). Ale tak ono když se ta spolupráce s nimi už osvědčila…
Omezováním svobody a ničením dosavadního způsobu života, tím se z téhle koronavirové krize nevyhrabeme, navíc je omezování svobody vždy ožehavé… Když totiž jednou omezíme svobodu kvůli A, proč bychom to neudělali příště i kvůli B? A když to bylo kvůli A a B, proč by to nemělo být i kvůli D? A proč to vlastně nebylo kvůli C? Dostaneme se tak do úžasně smrtící spirály. Covid-19 je pandemie, ano, přináší oběti, ano, sám mám v okolí zasažené a těžce zkoušené osoby, ano, ale žádná nemoc, ani světová pandemie, se nemůže stát záminkou pro destrukci liberální demokracie. A bohužel to není až tak vzdálená realita, jak by se mohlo zdát.
Pandemie covid-19 je krizí obřích rozměrů a krize jsou nebezpečné. Ta současná nabízí v tento moment velké množství scénářů dalšího vývoje, z nichž některé jsou černé a jiné ještě černější. Ale jsou tam i světlejší cesty. Jen záleží na nás, jaké hodnoty a činy převáží. Protože stejně jako ekonomická krize z roku 1929, je i tahle krize v nejhlubším jádru krizí lidských hodnot a morálky. Možná je tím dokonce ve skutečnosti každá krize. Zápasem hodnot. Navenek bojujeme s virem, ale skutečný nepřítel se nachází jinde.
Autor článku: Tomáš Zářecký
***
Koláže (Voliera 1982, Vlity 1971 a Pasivní rezistence 1972) Jiří &Skoch
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Jak poznáte čerstvost a původ vajec?
Dubnové tipy pro zahradničení
Máme rádi zvířata - ale která?
Musela zemřít... Anička?
100leté výročí: Špaček trhl národní výškový rekord
Dvě výročí Malého Vinnetoua
Trump ofina, nový haircode
Petr Pavel takřka na dotek
Den, kdy se svět obrací vzhůru nohama
Výstava v Kutné Hoře pro všech 5 smyslů
Když jaro zamává kouzelným proutkem
Holešovická tržnice slaví 130 let a vám servíruje bohatý program
Šipkařská elita v akci
Festival delikátních chutí: Na Novoměstské radnici a vstup zdarma
V polovině července Týden plný tance
Česká kultura od Smetany po Formana
Výstava orchidejí probíhá v březnu
Pošetilá úvaha o písňových textech
FOTOPOSTŘEHY: Zajímavosti o českých horách
5 hodin, 2 pokrmy a 1 vítěz, český šampión v Bocuse d’Or
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.