Tichá domácnostRomeo a Julie věku pokročiléhoPromiskuita Svátky vánočníHelena Zeťová nám bohužel odešlaZ jeřabin
PIANISTA - TV TIP - Hudebník, který přežil holocaustCo mě v lednu zaujalo na NetflixuKnižní ledenFilmová Zlatovláska podle Karla Jaromíra ErbenaKVÍZ: Kolik toho víte o graffiti a street artu?Obchod, nad kterým se dnes uculují žáčci ve školeOdhalení nových snímků – Barrandov studioPo krvavých stopách berlínské zdi Po stopách židovské obce v Plzni IV: Když se život stane vězenímMalá inventura nezávislého divadlaRóisín Murphy přijede na festival v BrněŘetěz ze zlata
Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál... a dál...
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte, řekněte, koho to před sebou vidíte. Ach ano, je to jen ubohá stařena s divnýma očima a napůl šílená. Odpověď nedá vám, jídlo jí padá, nevnímá, když po ní něco se žádá, o světě neví, jen přidělává práci, boty a punčochy napořád ztrácí. Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat, už potřebuje však krmit a přebalovat. Tohleto vidíte? Tohle si myslíte? Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte. Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala, než jsem se bezmocná až sem k vám dostala. Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let s bratry a sestrami slád život jako med. &Sestnáctiletou kráskou, plující v oblacích, dychtivou prvních lásek a pořád samý smích. V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím, co skládala svůj slib za bílou kyticí. A když mi bylo pár let po dvaceti, já chtěla šťastný domov pro své děti, Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí, jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti. A je mi čtyřicet, synové odchází, jenom můj věrný muž pořád mě provází. Padesátka přišla, ale s ní další malí, co u mě na klíně si jak ti první hráli. Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu. Život jde dál, mé děti mají vrásky a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky. Příroda krutá je, i když byl život krásný, na stará kolena nadělá z nás všech blázny. Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen, kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen. Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije. Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, vždyť pořád miluje a nepřestala být živá. Málo bylo těch let a netáhla se líně, já smířila se s tím, že všechno jednou mine. Otevřete oči, sestřičko, teď, když všechno víte, nevidíte seschlou stařenu... Teď už - MĚ uvidíte! |
neuvěřitelně skutečné
Víc asi nejde napsat. Krásné verše.
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.