Projdeme branou Lestkova a už to je zážitek. Člověk prostě musí chtě nechtě myslet na bývalé majitele hradu. Ten současný nás hned na začátku vyzval, abychom ze země sebrali libovolný kámen a donesli ho na nádvoří. Rádi se toho ujmeme a ochotně se ještě vracíme pro další úlovek - ale pozor, nesbíráme takové, pod kterými očividně kdosi bydlí. 


Než dojde na očekávaný západ slunce - snad nám to mraky nepřekazí, nemělo bych jich být moc, ale zároveň ani málo - se kocháme výhledem dolů na Klášterec nad Ohří. Nad ním se rozprostírá hřeben Krušných hor.


Slunce se začíná kutálet dolů a představení pomalu začíná. Nejprve fotografova zlatá hodinka, která pokryje krajinu načervenalým závojem.




Potom přichází ukládání ke spánku a my se díváme hradními víčky na tu nádheru, kterou nám sice mraky trochu rozplizly do jednolitého světla, ale stejně je to uchvacující a jedinečný pohled. Syrová krajina s dominantou protější Šumné je přikryta peřinou ozářených hor.



Klínovec dává vědět svou přítomnost svým nesmělým prstíkem, který zdálky působí titěrně.




Nic lepšího už z toho nevymáčkneme, a tak se vracíme dolů dřív, než jsme měli původně v plánu. Využijeme posledního světla na cestu a tichý les jen nesměle pípá utichajícími hlasy ptáčků. Štěbetají si dobrou noc.  

Web autorky: www.literarnistrom.cz