Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

ISSN 1802-2863 . Tiráž ... Dnes je úterý 9.12.2025, svátek má Vratislav

Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy

Autorský web
Nejnovější příspěvky
Próza
Poezie
Miniškola tvůrčího psaní

Ostatní
Redakce

Hon na bestii

27.07.2021 Marek Řezanka Próza

Hon na bestii Viktor Slabina, kriminalista, čeká se svou manželkou první dítě, holčičku. Během pandemie se však s manželkou odcizí a často se hádají pro své odlišné názory.
Slabina před krutou přítomností hledá únik a sepisuje svůj případ z roku 2018.
Kdo brutálně ubodal miliardáře Hrušinu? Jednalo se snad o banální loupežnou vraždu? Nebo za jeho smrtí stojí dcera, kterou chtěl Hrušina vydědit, neboť si vybrala nevhodného nápadníka?
Či snad svého manžela dala zabít druhá Hrušinova žena Milada?
Případ se ovšem komplikuje, když je obdobně zabit i Hrušinův známý, právník Garoš.
Je zde snad nějaká vyšinutá žena, která svádí a vraždí bohaté muže? Nebo je všechno ještě úplně jinak?
Knihu stáhněte zde: http://www.romanyzdarma.cz/knihy/527.pdf.

Bořivoj Hrušina dnes na dceru rozhodně neměl náladu. On na ni neměl náladu už delší čas – ale teď to bylo podtržené okolností, že zase musel čelit nepříjemným otázkám policie. Navíc se o jeho kauze opět psalo v novinách. Nejraději by dnes někomu zakroutil krkem.

A aby toho nebylo málo, absolvoval krajně nepříjemnou konverzaci s Theo Messigem. Thea znal kde kdo. Jasný bílý kůň, navíc nepřehlédnutelný. Policií byl stíhán v souvislosti s kdejakou levotou, ale žádný soud ho nebyl v stavu poslat za mříže.
Vyučený cukrář, později začal obchodovat s vínem. A dotáhl to na kmotra napojeného na celou řadu politiků.
Mohutný chlap s nakrátko střiženými vlasy, tlustým panděrem, odulým obličejem a vyblitýma šedomodrýma očima mu byl krajně nesympatický. Ale co naplat. Musel s ním jednat.
Proti Bořivojovi byl Theo žabař a chudák – a to měl stamiliony a obýval malý zámek.
Jenže v určitém ohledu, ač si Bořivoj myslil, že je v pomyslné hierarchii vysoko nad Messigem, byl na tom vlastně hůře. Messiga znal kde kdo, bulvár o něm psal pořád dokola, soudy si ho pomalu zvaly jako stálého hosta. Ale Theo byl v klidu. Věděl, že spolu s ním by padlo tolik vysoko postavených lidí, že se to zkrátka nikdy nestane. A on od nich odváděl pozornost. Navíc neznal jejich tajemství – a nebyl pro ně nebezpečným. Média měla jeho – a to jim muselo stačit.
Bořivoj Hrušina byl zranitelnější. Věděl toho více než Messig – a měl co ztratit. Messig je primitiv s hroší kůží, kterému na nějaké pověsti nesejde.
V případě Hrušiny je tomu poněkud jinak, hlavně co se týče důrazu na pověst.
S Violou Messigovou tvoří Theo až bizarní pár. Vedle křehké blondýny s výškou sto šedesáti centimetrů a hnědýma očima působí Messig jako pěst na oko.
Viola je o patnáct let mladší než její manžel a mají spolu tři děti. Pomalu jí táhne na padesátku. Snaží se udržovat, co to jde – ale v obličeji se jí zračí cosi jako hnus a nenávist, třebaže má vrásky perfektně vyhlazené.
Dnes už nikoho nezajímá, že se ve dvaceti chvíli živila prostitucí a že ji z toho marastu vytáhl právě Theo.
Theo Messig byl buran každým coulem – a neměl moc rád velké řeči. Nejspíš proto, že mu formulace vět dělala problémy.
Svůj proslov k Hrušinovi tedy omezil na následující slova.
„Hele, vole, je to jako fakt průser. Měl bys ses na nějakou dobu někam ulít. Jestli chceš, mám v Chorvatsku takovou pěknou pronajatou vilku. Nebo jinde? Ale tady zůstat nemůžeš, jasný?“
Hrušinovi to ale jasné nebylo. Nenechá se touhle bečkou komandovat.
„Rozhodně nehodlám utíkat…“
„Tak poslyš“, přerušil ho příkře Messig. „My si zjevně nerozumíme. Určitý lidi jsou nervózní. A ty děláš boty. To není prosba, to je rozkaz.“
„Já nikoho poslouchat nemusím“, byl Hrušina brunátný vzteky.
„Co jsem měl, jsem vyřídil“, pokrčil rameny Messig.

Liják byl tak prudký, že stěrače sotva stíhaly svou práci – a to jely na plné obrátky. Bušení do skla a do střechy pak prozrazovala, že se jedná o krupobití. Naštěstí to trvalo jen chvíli a kroupy nebyly příliš velké.
„Udělalo se fakt hezky“, jízlivě okomentovala počasí Radka.
„A co tebe“ – obrátila se na Věru – „doma někdo čeká?“
Věra na chvíli odvrátila hlavu, aby jí Radka neviděla do očí.
„Jsem vdaná“, šeptla tiše.
Radka vypadala překvapeně. „Aha – ale snubák nenosíš.“
„Ne“, vzdychla si Věra. „Řekněme, že tohle manželství mělo být už stokrát rozvedeno. Ale on o tom nechce ani slyšet, třebaže mě podvádí, jak jen může.“
V jejím hlase nezněl ani tak vztek, jako se v něm ozývala nesmírná rezignace.
„To mě moc mrzí“, vyjádřila jí svou účast Radka. „Víš, těžko se mi o tom mluví, ale mou sestru nedávno zavraždili. Mladší sestru. A mé rodiče to pohřbilo zaživa. Vlastně pro ně neexistuju. Ráda bych vypadla – ale zatím se mi ve vztazích moc nedaří. No, abych byla spravedlivá, o vztazích ani moc mluvit nemůžu.“
Cítila, jak ji Věra jemně přejela rukou po zádech. „To je mi moc líto“ – řekla – a v jejím hlase bylo znát skutečné pohnutí.
„Tak jsme tu“, zaparkovala Radka u chodníku.
„Nechceš na chvíli ke mně?“, pozvala ji Věra a už vůbec nevystupovala ostýchavě.
Radka si ani neuvědomila, jak ji tato nabídka potěšila.
„No ale tvůj manžel asi…“
Věra ji rázně přerušila. „Tuhle noc se zaručeně neobjeví.“
Pronesla to způsobem, který nepřipouštěl pochyby. „Má takovou chatku“, dodala jako by nic, „určitě tam klátí nějakou děvku. Tak co ty?“
„Tak jo, děkuju“, souhlasila Radka.
Ač to měly k domu jen pár kroků, obě stačily řádně promoknout.
Byt nebyl kdo ví jak velký, ale byl útulně zařízen. Tři plus jedna.
„Byt je mého manžela“, lakonicky konstatovala Věra. „Takže kdybych odešla, sháním si bydlení. Jsem ráda, že nemáme víc dětí než Julii – a to jsem je jeden čas hrozně chtěla velkou rodinu.“
Ukázala Radce fotku asi dvacetileté dívky. „To je má Jůlinka. Už je jí devatenáct – a podobně jako já kdysi zdrhá z domu. Dnes má přespat u jedné kamarádky, ale obávám se, že je to spíše kamarád. Ale nedivím se jí. Měla s námi peklo.“
Radka si všimla jejího zaníceného pohledu.
Ani jí nedocházelo, jak k tomu došlo.
„Jsi promočená, něco ti najdu. Zatím se svlékni.“
Věra odešla pro nějaké suché oblečení a Radce ještě doporučila, ať se osprchuje horkou vodou.
Radka si ani neuvědomila, jak ji pak Věra vine k sobě, jak ji hladí po vlasech, jak ji líbá na ústa.
Překvapilo ji to – ale nebránila se. Něco v ní se tetelilo blahem. Cítila vzrušení, jaké snad ještě nikdy nepoznala.
Skončilo to naprostou erupcí, kdy se nahá těla zmítala v čemsi připomínajícím zápas. Chvíli byla nahoře Radka, potom Věra. Obě ale věděly, že přesně tohle chtějí.
Když erupce pominula, ležely nějakou dobu vedle sebe tiše a bez hnutí.
První promluvila Věra. „Doufám, že toho nelituješ.“
„To v žádném případě. Jsem šťastná jako ještě nikdy“, šeptala Radka.
„Ani nevíš, jak já“, přitakala jí Věra. „Po dlouhé době mám pocit, že žiju. Víš, vdávala jsem se ve dvaceti, abych vypadla z domu. Manžel je o dvanáct let starší. Má zámečnickou firmu.
Je to tyran. Ponižuje mě, občas zbije, podvádí mě s kde jakou s odpuštěním kurvou. A já v sobě nenacházím síly, abych odešla. Vždy, když už se rozhodnu, tak mě přesvědčuje, jak beze mě nemůže být – a když to nezabírá, vyhrožuje mi a děsí mě, jak skončím strašně. Sama bez prostředků na ulici. Mám zkrátka strach.
Kdybys věděla, kolikrát jsem si přála, aby nebyl. Aby provždy zmizel.“
Radka se k ní přitiskla a políbila ji. „Třeba bychom mohly začít nanovo.“
Hned vzápětí se svých slov lekla. Teď se jí Věra vysměje. Všechno takhle hloupě zničí, nadávala si v duchu a nenáviděla se.
Věra ale na ni něžně pohlédla. „Opravdu bys chtěla?“
„Vím, že tě znovu musím vidět. Já…“ Radka se odmlčela.
Z Věřina bytu odcházela až někdy k ránu s tím, že do práce půjde opět až večer. A také s pocitem, že možná její život tak úplně k ničemu být nemusí.

Ať byl Theo Messig, jaký chtěl, jedno se mu nedalo upřít. Pro děti by udělal cokoli. Třebaže v manželství občas přejel křižovatku na červenou, nikdy jeho zálety nebyly pro manželství fatální. Koneckonců, o Viole si nedělal žádné iluze. Uvědomoval si až moc dobře, z jakého prostředí se k němu dostala.
Většinou působil dojmem člověka, kterého nic nerozhodí. Jenže tentokrát seděl ve svém křesle vážný – a lze říct, že značně strnulý. Naproti němu se totiž nacházel člověk, o kterém noviny nepsaly, natož aby se objevil v bulváru, jenž ovšem v zákulisí patřil k mimořádně aktivním hráčům. S tímto člověkem se nežertovalo.
„Nemusím vám asi připomínat, Theo, že pro mého klienta by bylo naprosto nemyslitelné, aby se jisté věci zveřejnily.“
„No to naprosto chápu“, zachrčel Theo. „Nemusíte mít vobavy. Cajti tu kroužili, ale dobrý, fakt. Nic nemaj. Jako vždycky.“
„To je moc dobře, Theo, to je dobře“, pronesl mírným tichým hlasem Messigův společník.
„Jenom počítejte s tím, že si zase trochu zahrajete divadýlko. Pro veřejnost. To s Hrušinou je pochopitelně velmi nemilá záležitost – a je nezbytně nutné, aby můj klient mohl nerušeně napravit škody, které se zde objevily. Je zkrátka nutné dát věci do pořádku.“
Muž povytáhl obočí a svým chladným tvrdým pohledem Messiga obrazně řečeno provrtával.
Ten jen znovu přitakal, že je mu vše jasné a že to chápe.
„Musíme hlavně vyřešit tu díru v Serapisu. Původně to měla zaplácnout Hrušinova vdova, ale jak víte, ta je již rovněž nepoužitelná.“
Odmlčel se. „V jistých politických kruzích panuje nervozita. Afér je tu sice dost, ale přesto musíme být připraveni.“
„Ou kej“, polkl nasucho Messig. „A vohledně čeho jako po mně půjdou tentokrát?“
„Nemusíte mít obavu. Budete mít zase k dispozici nejlepší právníky“, dal si příchozí záležet, aby Messiga uklidnil. „Půjde o Petroleum Pit.“
Messigovi se viditelně ulevilo. Firmu Petroleum Pit použil k vyprání špinavých peněz. Takzvaně ji vytuneloval – a 30 melounů skončilo v jeho kapse. Respektive v nemovitostech na Arabském poloostrově.
Byl to výsměch všem ekologům, že Messig byl spojen jak s obchody s biopalivy, tak s fotovoltaikou. Ale tak už to v této republice chodilo.
„Rozumím tomu dobře, že Serapis nyní bude spojenej s mým ksichtem?“, otázal se Messig.
„Přesně tak“, konstatoval jeho host. „S paní Hrušinovou doladíme podrobnosti – ale oficiálně budete nyní šéfem Serapisu vy. O tom se ale psát nebude, protože tu bude kauza „Petroleum Pit“. Toho státního zástupce, co to bude dělat, známe. Bude mu čtyřicet, má dvě děti. Splácí byt do konce života. Neúplatnej poctivec. Pravdoláskař až na půdu. Jako celej ten bordel tam. Není však třeba dělat si vrásky. Důkazy mu hodíme pod nohy – a vy si odkráčíte jako vítěz. O to se postarám.“
Messig zadrmolil něco v tom smyslu, že by to bylo záhodno – a že je vděčnej, že má takovéto přátele.
„Je na vás spoleh, Theo, tak si to nepokazte“, dodal ještě Messigův návštěvník a zvedl se, že má ještě další důležité jednání.

Simona Gejárková cítila, že tato společnost jí nevyhovuje. Sraz středoškoláků dvacet let po maturitě. Byla to sice nóbl restaurace se dvěma sraženými stoly k sobě, u nichž již mnozí její bývalí spolužáci živě debatovali, ale ona zatím usrkávala aperitiv a byla ráda, že se s nikým z nich vybavovat nemusí.
Simoně táhlo na čtyřicítku. Byla to středně vysoká štíhlá hnědooká brunetka s oválným obličejem. Ve škole patřila prospěchem k průměru. Nikdy neměla na vysvědčení čtyřku a počet trojek nikdy nepřesáhl číslo čtyři. V ničem vlastně nevynikala. Po maturitě začala pracovat jako úřednice v bance. Našla si bohatého manžela a do dvou let otěhotněla. Nyní je matkou sedmnáctileté Sofie a patnáctiletého Matyáše.
Manžel má prosperující počítačovou firmu. Doma se potkávají minimálně. Lze říct, že oba mají své životy – ale kvůli dětem se rozhodli držet dekórum.
Co je pro Simonu podstatné, je fakt, že byla donucena uzavřít pro sebe velmi nevýhodnou předmanželskou smlouvu.
Jestli něco nechce, pak skončit na ulici bez prostředků. A koho teď asi tak ve čtyřiceti klofne?
Zhnuseně pohlédne na dva bývalé spolužáky, kteří se právě trumfují, kdo z nich více vydělává, má dražší bourák a víc sexy babu. Toho blonďáka, Kubu, kdysi strašně moc chtěla. Patří mu dnes prosperující hotel v centru Prahy. Co ví, je potřetí ženatý a má nyní pětadvacetiletou kost. Právě se chlubil její fotografií. Má to být modelka.
Brzy koluje fotografie jeho honosné vily.
Některé ze spolužaček by ani nepoznala. Třeba támhle Karolína. Ve čtrnácti nosila rovnátka a byla při těle. Nyní má fantastickou figuru a chlapi kolem ní doslova krouží. Vlastní masérský salon a je v balíku.
Tohle všechno je to poslední, co teď Simona potřebuje. Myslí na svého o dvanáct let staršího manžela Petra. S jakou courou si to asi rozdává dnes?
Ne, není přehnaně žárlivá. To už by dávno musela zabít jeho i sebe. Je si vědoma faktu, že její Petříček měl během manželství desítky, ne-li stovky jiných žen. Většinou jsou to známosti na jednu noc, které neřeší. Nemůže říct, že by si zvykla, ale přestaly ji zajímat. Proč by ji to mělo trápit?
Nakonec, ona někoho má. Milence. Už tři roky. Emila Hursíka. Je mu pětatřicet a je barman. Poznali se v podniku, kam začala pravidelně docházet.
Vyhovuje jí, že Emil je také ženatý – a tak ani jeden se nesnaží toho druhého mít pouze pro sebe.
Jenže situace se poněkud mění. Simona by chtěla s Emilem žít. Už má dost svého dosavadního života. Zároveň se ale v žádném případě nemůže rozvést. To by byla na mizině.
Objedná si další pití a falešně se zazubí na právě příchozí spolužačku, která jí naprosto neupřímně podkuřuje, jak že vypadá fantasticky a že nestárne.
Simona toho má akorát dost.
Zhruba po dvou hodinách vstane s tím, že je jí to moc líto, ale ještě něco musí zařídit. Tak se moc omlouvá, ale pro tentokrát se nezdrží.
„Ale to je nesmysl“, zaburácí hlas jednoho ze spolužáků, již v této chvíli strašně zpitého, že jen tak tak je mu rozumět, co říká.
„Dyť si teď přišla… N-nemůžeš hned odejít přece. No nemám pravdu?“
Pár lidí mu dává mručením a pokyvováním hlavy za pravdu. Simona je však neoblomná.
„Jste úžasní, ale já už vážně musím.“ Vyloudí na tváři omluvný úsměv a prchá.
Má na sebe velký vztek, že sem vůbec jezdila. Co od toho vlastně čekala?, ptá se sama sebe.
Domů ještě nepojede. Co však má dělat? Je večer – a nezná to tu moc.
Zapadne do jedné z hospod, na niž cestou narazí. Hledá volný stůl, ale u všech někdo sedí. Aspoň doufala, že se dobře nají – a pak se uvidí.
Zaregistrovala, že úplně v rohu sedí u stolku samotná blondýnka. I když těžko říct, jakou barvu její vlasy skutečně mají, neboť to, co má na hlavě, je paruka. Ale velmi zdařilá, že to dokáže odhalit pouze skutečný expert.
Je o mnoho let mladší než Simona.
Simona dojde k neznámé s tím, že za zeptání nic nedá.
„Moc se omlouvám, ale asi tu nemáte místo, že? Na někoho čekáte, předpokládám?“.
Čekala reakci ve smyslu, že to je přece jasné. Byla připravena odejít a poohlédnout se po něčem jiném.
Mladá žena se však pouze usměje a pokyne jí, aby si sedla.
„Nikoho nečekám. Občas sem zajdu na jídlo. Takže jestli chcete…“, pokyne Simoně, aby si sedla.
Ta jí velmi poděkuje. „Pamela“, představí se dívka a Simona si pomyslí, jaké že je to nezvyklé jméno.
Obě si objednají a po chvíli se pustí do živého rozhovoru.
Pamela o sobě prozradí, že ještě studuje, v Praze. Občas si přivydělává jako servírka. Teď ale nepracuje.
Simona se rozpovídá, ani neví, proč to všechno téhle neznámé ženě říká. Nejspíš proto, že má neskutečnou potřebu se někomu svěřit.
Navíc už měla také něco upito, a ještě si další pití nechala přinést.
Její společnice ji bedlivě poslouchá – a to dělá Simoně dobře. Kde dnes najdete někoho, kdo vás dobrovolně vyslechne?
A čas oběma příjemně ubíhá.
„Vlastně se dá říct, že ho nesnáším. Jsem na něj alergická. Chápeš?“, uzavírá Simona obsáhlé vyprávění o svém manželství. To si již obě tykají.
Pamela jí ještě objedná griotku a ztiší hlas. „A co kdybych věděla, jak ti pomoct?“, pátravě se na Simonu zahledí.
Ta evidentně nechápe. „Jak bys mi chtěla pomoct?“, usměje se. „Mně není pomoci“, dodá hořce opilým hlasem.
„To si právě tak úplně nemyslím“, odporuje jí Pamela, která si také říkala Lola či Amanda. Někdy je blondýnou, jindy zrzkou. Tmavé paruky téměř nepoužívá.
„Jenom potřebuju vědět, jak moc se chceš svého manžela zbavit.“
Simona nepřemýšlí. Reaguje spontánně. „Nejraději nafurt, ale jak jsem ti povídala, já se nemůžu rozvíst. Byla bych na tom ještě hůř. Bez peněz“, smutně pokývá hlavou.
„Já taky nemluvím o rozvodu“, rozvíjí svou teorii Pamela.
Rozhlédne se, zda je někdo neposlouchá. Pro jistotu ještě ztiší hlas, že ji Simona sotva slyší.
„Řekněme, že by tvůj starej exnul.“
Nechá svá slova dostatečně působit a obrátí do sebe další skleničku.
„Ten je zdravej až nezdravě“, sarkasticky se ušklíbne Simona.
„I zdraví lidé umírají“, mrkne na ni Pamela.
Simoně to asi konečně docvaklo. „Co tím myslíš?“, zeptá se a cítí, jak se jí zrychluje tep.
„Tak vyprávělas, že tvůj starej má rád blondýnky, né? Co třeba já – myslíš, že jsem jeho typ?“
„Jo, po tobě by vystartoval okamžitě“, je přesvědčená Simona.
„No vidíš. Předpokládám, že si ty ženské někam vodí.“
„Má chatu někde u řeky. Spíš teda takovej srub.“
„No vidíš. A teď si představ, že si mě tam odveze. Tihle chlapi, co sbalej kdejakou holku, si koledujou, nemyslíš? Můžou narazit na bestii. Jednak se můžou nakazit vším možným – a jednak hazardujou, že je ta ženská okrade – a třeba i zabije.“
Simona polkla naprázdno. Je sice pořádně opilá – ale stále ještě si uvědomuje, o čem je řeč.
Pamela jí právě nabídla, že zabije jejího manžela. A nejhorší na tom je, že se Simoně její plán líbí. Je jednoduchý – a byl by pro ni řešením.

Celou knihu lze stáhnout zde: http://www.romanyzdarma.cz/knihy/527.pdf.

Komentáře čtenářů

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.031 s

Jméno:		Email:
Nadpis:
Komentář:
Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům: Jaký je součin tří a čtyř?

Autorský web

Nejčtenější za 14 dní

Spolupracujeme

Hon na bestii

Komentáře čtenářů

Několik posledních článků v rubrice Próza