Spisovatelská inspiraceMůj pokus dospět aneb Palachův týden 1989Tvůrčí psaní 39 - ArchetypyDuše zesnulých se tuto noc vracejí na zemský povrchNáročný denNenaplněná
Halloween nebo Dušičky? Už se blíží...Tajemství Bermudského trojúhelníkuSladká tečka večera: 5x recept k zasycení Podzimní deprese Mravní dějiny českého národa II.Mravní dějiny českého národa I.O Janu pod Skalou dosud kniha nebylaNepotřebuješ se trochu zasmát?FOTOREPORTÁŽ: Vdechni mi životBond: 70 let k vidění na obrazovkáchMoje cesta s metastatickou rakovinou prsuV nové rodinné fantasy Čaroděj Kajtek přerůstají kouzla přes hlavu
V bývalých Magdeburských kasárnách v Terezíně jsem objevil německy psanou báseň, jež mě velice oslovila: Svou syrovostí, naléhavostí, ale i nadějí, která z ní přímo křičí.
Zkusil jsem ji volně přebásnit, aby smysl zůstal zachován, a forma byla pokud možno neporušena.
Takhle ti zpívá Terezín… (Das Liedchen von Terezienstadt, překlad) Nás na čtyřicet tisíc Židů smířit se snaží s pohanou. Ti, kteří neodjeli v klidu do Polska, rakev dostanou. Oděni víc než velmi spoře v kasárnách vyhlížíme hvězd, věčný svit na tom temném dvoře pomáhá hrozný tlak nám snést. Svoboda sídlí ve vesmíru, ne v kasárnách, z nichž nelze ven. Ve snech snad ještě máme víru: Jak dlouho jen, jak dlouho jen. Něčí jsi bratr, otec, syn: Takhle ti zpívá Terezín. Svádíme boj za život holý s každým dnem zvyklí bídu brát. Hrdost? Ten přepych nedovolí hlad, kdy lze žebrat akorát. Dřív by se člověk toho zdráhal, polévku srkat jako zvěř z plecháče – pravda je však nahá: Žer, nebo chcípni – to mi věř. Maska všem tady rychle padá, ztraceni naučí se krást. Každý chce přežít: Je to zrada? Zde je jen on – a žádná vlast. Něčí jsi bratr, otec, syn: Takhle ti zpívá Terezín. Někteří z nás se na to ptají, zda se tu k peklu neklesá. Dřív byli koně v této stáji, dnes tu spí lidí šedesát. Líce jsou propadlé až běda: Z lačnosti tloustnout nedá se. V táboře pouze sen nás zvedá o měkkém loži, terase. Statečný muž svou bolest tiší přes den, kdy slunce praží moc. Srdce nám rozežraly myši, pláčeme vždy, když přijde noc. Něčí jsi bratr, otec, syn: Takhle ti zpívá Terezín. Děti a starci pěkně spolu: Z těch prvních klíčí něco z nás. Ti druzí zesnou plni bolu, k svým otcům vracejí se včas. Smrt v černé zbroji trochu mate: Jí děcko je zde šumafuk i srdceryvný nářek matek, z nějž stal se tady běžný zvuk. I jinak zocelené chlapy, s nimiž většinou nehne nic, ta strašná ztráta matek trápí, jak pláč jim trhá kousky plic. Něčí jsi bratr, otec, syn: Takhle ti zpívá Terezín. Prý ve vzorovém tady ghettu nás osud skřípl pěkně fest. Čtyřicet tisíc. Stále jsme tu, což zbytek z milionu jest. Starosti nás zde četné souží, bolí nás všechno, marná věc. Z bláta se ocitáme v louži. Žijeme ale, a to přec. Osud nás svedl dohromady, aniž je někdo tomu rád. Doufáme aspoň, když jsme tady, že vše se změní jednou snad. Něčí jsi bratr, otec, syn: Takhle ti zpívá Terezín. Až jednou se to rázem změní a strastem bude konec již. Až mír budou znát pokolení, pak zazpívám si doma, víš. Však pokud osud jinak míní, a rozkaz pohřbít mě tu dal, svobodu budou holt mít jiní, má báseň žít si bude dál. Až všechen tento úděl zmizí a tobě štěstí bude přát, vzpomeň si, prosím, na tu krizi, kdy se zoufalstvím kráčel hlad. Něčí jsi bratr, otec, syn: Takhle ti zpívá Terezín. Zdroj totografií: archiv autora, pixabay.com Audiobáseň: http://www.muamarek.cz/files/mp3/takhle-ti-zpiva-terezin....mp3. |
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.