Bylo to někdy v květnu - krásný den, počasí jako malované, a v šumavské krajině obzvlášť. Májový čas je tam doba, kdy se ještě v některých zákoutích drží zbytky sněhu, i když jinak už je jaro v plném proudu. A v té teplé nádheře šel po silnici ze Železné Rudy k Alžbětínu vysoký, štíhlý muž ve věku asi kolem padesátky, možná trošku starší, vlasy na skráních měl už mírně prošedivělé, a celé jeho oblečení bylo béžové, od kalhot, přes pletený svetr, až po zimní bundu. Když byl nedaleko prvních domků, zastavil se a zavzpomínal.
Všechno minulé viděl najednou zřetelně, jakoby to bylo teprve včera, a v mysli viděl samozřejmě i sebe, jak tady kdysi sloužil na vojně, a celé okolí dobře znal. Tak třeba tady, kousek dál, tenkrát s klukama štípali dřevo na zimu, aby si zatopili ve svém příbytku, od něhož zrovna teď stál nedaleko. Nedaleko od té - dnes opuštěné - budovy. Odstrčil prkno, jímž byl zavřen vchod, a vešel tam, kde byl tehdy velitelem družstva, a hlavně si vzpomněl, jak si tenkrát, jako ti Dumasovi mušketýři, slíbili,že kdyby "něco", budou úplně stejně věc řešit stylem "jeden za všechny, všichni za jednoho". Tam, kde teď překračoval porůznu rozházený stavební materiál, byly tenkrát vzorně vyčištěné chodby, a přesně tady, jak jsou ta složená prkna, byl jeho pokoj - tam kdysi spával, a když přišel blíž,našel ještě ležet na zemi prošedivělou deku. Asi jako kdyby šel včera spát, a dnes se probudil do jiného světa. V pohádkách nebo v hororech se to stává.
Ale tenhle horor neskončí. Nový svět ho z nějakých důvodů nepřijal a on nepochopil proč, ale sám taky téměř ničemu neporozuměl, ačkoliv se o to snažil. Zaběhnuté hodnoty byly vynulovány, pořádek a řád byly nahrazeny zmatkem, co slovo, to podvod, klam a lež, a výraz "přátelství" už jen jako klišé pro bulvární časopisy.
Ani manželství mu nevydrželo. Jeho nadšenou manželku mentálně pohltil příval nových možností,jichž byla plná media - lákavé televizní reklamy a vůbec ... všechno. Obviňovala ho, proč si také nedokáže najít něco výnosného, když není problém půjčit si třeba milion a začít podnikat, nebo si alespoň najít dobře placenou práci. Jenže bez známostí, tlačenek, a vlivu? Leda tak v humoru Dikobrazu. A v jeho letech? Přes čtyřicet - v oblasti práce považován za kmeta - tedy práci měl jen příležitostně, bez smlouvy, vždycky na chvíli, a zas hledat něco jiného.
Z jeho života se postupně vytráceli i kamarádi, ten sháněl to, a ten zas tohle, kšeftíčky a podvůdky, což se jemu protivilo. Ani jeho - už dospělé - děti nedokázaly pochopit, proč je pořád tak zabedněný a odmítá demokratické možnosti.
Tak jednoho dne společnou domácnost opustil a vydal se do světa "na vandr". Cítil to, jako by byl doma na obtíž, jenomže se pak začal stranit i sousedů a lidí, se kterými si dříve rozuměl, ale teď se mu zdálo, že se všichni nějak změnili. Začali mluvit a myslet jinak, než jak je celá léta znal, a nevěděl, o čem se s nimi teď bavit. O minulosti? O přítomností? O budoucnosti, kterou neviděl nikde? Nějaké příbuzné měl i na Slovensku. Také za nimi se přes nové státní hranice vypravil, ale v podstatě se neznali, a pak - často se mu stýskalo po milované Šumavě, a tak se opět vydal "na vandr" zpátky domů.
Bylo už pozdní odpoledne, když se konečně zastavil u "kamenného moře" - tak se tam této lokalitě říká a přesně ta byla cílem jeho cesty. Stoupal mezi kameny, hledal si nějaké útulné místečko a vybral si místo u skupiny tří stromů, odkud byl krásný výhled kolem dokola, do šířky i do dálky. Rozložil si deku, vodu z plastové lahve si nalil do kelímku a pomyslně si připil na budoucnost přírody a na zdraví všech, které míval rád. Svoje poslední peníze utratil v jedné vsi v obchodě s potravinami a nezbylo mu nic, kromě osobních dokladů a několika fotografií, které pečlivě opatroval, ale teď to všechno odhodil do koše před prodejnou. Osvobodil se tak od vzpomínek, nadějí, představ i lítosti.
Vrátil se k přírodě, která ho přijme a nevyhodí, která nezná protekci a výhody jen pro někoho, tady mu nikdo nebude vysvětlovat, na co nemá nárok, jelikož nesplňuje to a to, tady se na něho nikdo nebude vytahovat, zesměšňovat ho a dokazovat si na něm velikost svého ega. Slunce ho ohřeje, voda v potoce ho osvěží, rozkvétající louky voní, včelky poletují. Co na tom, že se ještě občas ráno objeví přízemní mrazíky. Pod hlavu si dal svůj červený polštářek, zabalil se do deky, díval se na večerní červánky a bylo mu dobře.
Asi půl roku poté šel tudy mladý lesní dělník a na místo nálezu přijeli policisté. Ano, zas nějaký tulák. Bez jména, příčinu smrti už nebylo možno určit, doklady neměl, nikdo ho nepostrádal.
Je uložen nedaleko vchodu na železnorudském hřbitově, ale není tam sám. Ani "tam nahoře" není sám. Takových bylo tehdy mnoho a mnoho jich nemá ani ten hrob bez jména. Tam nahoře si povídají o tom, jak byli dlouhá léta přesvědčeni, že dělají dobrou a užitečnou práci.
Začátky cesty k podobnému konci bývají různé, ale těch posledních pár metrů už je nejspíš stejných.
Zdroj foto: pixabay.com