ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 7.2.2026, svátek má
Veronika
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Co znamená psát moderněStockholmský stylInspiruj se prvními větami slavných knihDo očí6 dobrých tipů pro budoucí spisovateleLÁSKA
Nejčtenější za 14 dní
Hororová Ozvěna se českými kiny rozlehne začátkem únoraO Lašské čítance Zastihl jsem odcházející kouzloMalé ženy jsou nadčasovéDubaj a Abú Dhabí75. narozeniny Miroslava Donutila na FilmBoxuRomeo a Julie na ValentýnaHurvínek letos slaví 100. Už ho znají vaše děti?Koralina aneb vstup do jiného světaToxické vztahy s filmy i knihamiVíte, proč ptáci ignorují šípky?Co mě v lednu zaujalo na Netflixu
Rozhovor: Každá epocha má v sobě něco zajímavého
07.10.2021 Renata Šindelářová Společnost
Už několik let si všímám literárníh počinů mladého pedagoga, historika a spisovatele Tomáše Zářeckého. Z každého jeho dalšího díla je znát, jak filozoficky zraje, do jak stále větších hloubek se ve svých úvahách pouští. Obdivuji, jak perfektně umí zhodnotit a nahlédnout svrchu na mnohé věci a události, jak výstižně dokáže pojmenovat problémy, shrnout jeho zásadní a důležité myšlenky a přitom ho objektivně a komplexně zhodnotit. Není v tom žádná snaha o zalíbení, ale ani útočná kritika. V mém zorném poli září Tomáš jako anděl – podle mě by byl skvělý duchovní vůdce. Z toho důvodu jsem ho požádala o rozhovor, který je sice poněkud delší, ovšem zkrátit ho, vytratilo by se z něj moudro, které je na něm nejdůležitější.
Přemýšlím nad tím, jak se stane, že mladého muže zaujmou dějiny natolik, že je chce studovat, a dokonce i učit. Co ho k tomu vedlo. Měl jste nějaký rodinný vzor?
Řekl bych, že to tak nějak přirozeně vyplynulo, od dětství jsem měl rád knihy, dobrodružství, velké příběhy, osobnosti, chcete-li vzory…, a to vše se skloubí právě v historii. Navíc dějiny nevnímám jako něco mrtvého a pro současnost nepoužitelného, ba právě naopak. Dějiny jsou kolektivním produktem lidstva, je to vše, co jsme vytvořili, ať už v dobrém či špatném, nedovedu si tedy představit atraktivnější obor bádání. Ohledně učitelského povolání to do sebe zapadlo tak, že mě baví práce s lidmi, potřebuji nějakou interakci a zpětnou vazbu, diskuzi. Nebavilo by mě bádání v archivech, sepisování mnohaset stránkových monografií či hrabání se v zemi, abych vykopal pár keramických střepů. Kromě toho je zde nezanedbatelná otázka finančního ohodnocení, které je ve školství prostě lepší než v jiných profesích spjatých s historií. Navíc pedagogika mi dala ještě svobodu věnovat se i druhému oboru, tedy společenským vědám, což je věc, která mě v poslední době zajímá ještě víc než historické bádání. Možná je to dané i tím, že vnímám ohromnou aktuálnost a potřebnost mnoha společenských věd pro současný svět.
Nakolik využíváte a využil jste ve svých knihách znalosti z historie?
Často se točím kolem tématu zla v lidské povaze, mravnosti v nás, souboje svobody a totality, takže k těmhle archetypálním projevům dějin se neustále vracím, ale většinou historické znalosti využívám jen jako doplnění. Například Krysí requiem je symbolickým podobenstvím o nacismu, ale nemám ambice napsat historický román, byť vlastně kniha Návrat na Longstray se tak dá vnímat. Mým problémem je, že jsem perfekcionista, což by znamenalo, že napsat opravdu kvalitní historický román, se kterým bych byl sám spokojený, by pro mě obnášelo ohromné množství práce, času a energie navíc oproti běžnému typu románu. Tolik, že by mě to nakonec ani nebavilo, a psaní je pro mě koníček, takže by v tu chvíli bylo něco špatně. Chyběla by mi nepochybně i určitá literární svoboda, cítil bych se příliš svázaný historickými fakty. Jasně, existuje řada úspěšných autorů historických románů, kteří si s tímhle hlavu úplně nejvíc nelámou, čtenářům to zjevně nevadí, ale takhle já pracovat nedokážu. Před několika lety jsem se pustil do historické detektivky z období první republiky, ne tak úplně z vlastní motivace, a byla to chyba. Možná se někdy pustím do románu z opravdu dávných dob, z dob Keltů, stěhování národů, temných staletí středověku, tedy z epoch, kterou jsou z velké části i dnes obklopeny mnoha nejasnostmi a záhadami, protože tu budu mít větší tvůrčí volnost. Možná.
Máte nějaké období českých dějin nejraději? Čím vás zaujalo?
Nemám. Dřív jsem měl, ale teď už ne. Jak stárnu, přestávám mít srovnávání čehokoliv rád a snažím se mu vyhýbat. České dějiny jsou neuvěřitelně složité, mnohavrstvé a rozličné, plné chvályhodných i odporných věcí. Každá epocha má v sobě něco zajímavého, hrdinského i zbabělého. Na každé mě něco zajímá, z každé si dokážu vybrat něco inspirujícího a použitelného pro přítomnost a k tomu vedu i své žáky. Když odbočím, naším cílem v hodinách není memorování, ale kritické přemýšlení a u každé lekce mám za cíl, že musí něco přinášet pro náš současný život. Jinak by mi ani nedávalo smysl věnovat se dějinám. Nechci proto žádnou epochu vyvyšovat nad ostatní a jiné upozaďovat.
Lidé si pořád stěžují na to, že teď je špatná doba. Určitě jsme se ale měli v minulosti mnohem hůř. Lze z dějin lidstva vypíchnout nějakou skutečně „špatnou dobu“?
To máte jako s tím oblíbeným obdobím českých dějin. Existuje tady takových kritérií, která je třeba brát v potaz! Nejen zmíněná epocha či region, ale už jen to, z čí perspektivy otázku posuzovat. Tak jen život ve starověku z pohledu příslušníka patricijské rodiny či otroka… Ona ta otázka do jisté míry svádí k tomu ukázat na ty „špatné“ epochy, jako byla například doba Protektorátu, jenže to je současně i doba, kdy určité množství lidí prokázalo neuvěřitelnou osobní statečnost, opravdové hrdinství, jako nikdy předtím. Je ale zajímavé pozorovat, že lidé mají nenapravitelnou tendenci si historii upravovat dle svých potřeb, v mnoha případech idealizovat, často do ní romanticky utíkat a tvářit se, že současná doba je a priori špatná a dřív přece bylo všechno lepší. Nebylo. Stejně jako současnost není horší ani lepší. Každá epocha prostě je. A svým způsobem se pořád točíme na spirále, naše chování, vztahy, povahy, události…, vše se neustále opakuje, jen se mění kulisy, jednou píšeme na hliněné tabulky, jednou do mobilů, jeviště a herci se proměňují, ale pointa tragédie zůstává stejná po tisíce let.
Ve svém článku Quo vadis, homo sapiens? kritizujete pojetí demokracie jako vládu lúzy. Jak byste si představoval ideální vládu, politické zřízení, aby to zároveň nebyla úplná utopie? Jak by měla být ideálně vládnoucí elita vybírána, jaké by měla mít kompetence?
To je otázka, která by vyžadovala dosti obsáhlou odpověď. Upřímně o té odpovědi (článku) už přemýšlím více jak půl roku, ale ucelenou formulaci stále nenacházím. Dovolím si ale předložit kacířskou úvahu. Mělo by být volební právo dáno pouze věkem? Neměl by člověk, který svým hlasem rozhoduje vlastně o tom nejdůležitějším ve státě, prokázat i jisté další kvality či předpoklady? Je-li jedinou podmínkou toho, aby člověk rozhodoval o „věcech veřejných“, dorůst do určitého věku, stačí pak jen v příhodný moment zmanipulovat dav a neštěstí je na světě. Kolikrát jen jsme si to už vyzkoušeli v dějinách? Pokud může každý osmnáct plus jít volit, proč třeba každý osmnáct plus nemůže automaticky získat i řidičský průkaz? Na všechno musíte skládat různé zkoušky, mít potvrzení, jen na takhle důležitou věc, jako je rozhodnutí o vedení a směřování celé země, nepotřebujete nic? Není to paradoxní? Není to dokonce úplně šílené? Kdybychom žili v nějaké ideální rousseaovské morální a vzdělané společnosti, tak snad by to mohlo fungovat, ale takto… Samozřejmě, dá se namítnout, že jakkoliv omezovat volební právo je nedemokratické, jenže co je to tedy demokracie?
Aristoteles rozlišoval dvě formy vlády, na které se podílí široká společnost. Pokleslou demokracii, kterou pojímal jako vládu všech, v jeho očích vládu lůzy, a pozitivní politeiu, jako vládu zákonů, vládu, na které se podílí velká část společnosti, ale ne úplně všichni. To je podstatný rozdíl. A další otázka zní, co je v demokracii ještě přípustné, a co už nikoliv? Čím dál častěji mě jímá pocit, že demokracii a svobodu někteří zaměňují za anarchii a beztrestnost, za právo dělat si, cokoliv se jim zamane.
Winston Churchill řekl, že demokracie je sice špatná forma vlády, ale nejméně hrozná z těch, co lidstvo zatím vyzkoušelo. To je za mě docela výstižné. Ono by pro začátek stačilo, kdyby si někteří lidé neměli ani šanci přičichnout k moci, rozhodovat o veřejných financích… Jenže to je právě ta utopie, protože přesně tyhle zlovolné existence si ty svoje ovce, které jim ten hlas hodí, najdou a vycvičí. Stačí se podívat na NSDAP a Adolfa Hitlera. Hitler zkusil provést státní převrat roku 1923 a skončilo to fiaskem, on sám se dokonce ocitl ve vězení. Tak na to šel jinak. Využil ekonomickou krizi, demagogii a propagandu a bum – vyhrál volby. A Hitler nebyl první ani poslední.
Jenže pokud by někdo navrhoval jakkoliv podmiňovat volební právo či mu dávat určitá pravidla a kritéria, okamžitě bude rozcupován jako tyran, jako nebezpečí pro svobodu. A dost možná nejhlasitěji budou řvát ti, kteří slabostí demokracie využívají jako výtahu ke své oligarchické či rovnou totalitní vládě. Takže shrnuto, pokud se zázrakem nezmění současná, nejen česká, společnost, kope si soudobá demokracie hrob, a dřív či později se změní v cosi… nedemokratického.
Ztotožňuji se s vaším názorem na ekologickou katastrofu, na jejímž počátku nyní stojíme. Pokud se o něčem takovém hovoří, tak spíš jen o následcích (tají ledovce, vymírá hmyz), mnohem méně však o prevenci a nápravách. Jak bychom toto mohli zlepšit? Myslíte, že má hlas jedince moc rozpoutat zájem lidstva?
No, nebyl bych si tak jistý, jestli stojíme teprve na počátku. Nebo možná jsme na začátku, ale nikdo si nedovede představit, jakou rychlostí tenhle vlak zakrátko pofrčí. Zlepšit se to dá, alespoň z mého pohledu, jediným způsobem, totiž změnou lidské mentality. Protože lidé dominují planetě, musí změna přijít od nich. A vzhledem k jejich obrovské populační explozi, a troufnu si použít pojem „přelidnění“, změna musí přijít ne jen od určité části, nýbrž od většiny společnosti. Což se obávám, je absolutní utopie, takže se katastrofě pravděpodobně nevyhneme.
Otázka je, jak ta katastrofa promění společnost, co z ní přetrvá a jak to pokračující torzo dokáže reflektovat svou minulost a poučit se z ní. Jestli tedy vůbec nějaké torzo přežije… Vzpomeňme na mayskou civilizaci. Mayové byli tak vyspělí (a současně tak omezení a hloupí), že zcela vyčerpali a zničili své životní prostředí, načež jim nezbylo, než se navzájem pobít ve zničujících válkách o docházející zdroje či pomřít hlady, nemocemi, bídou… Ta podobnost s naší současností je mrazivě dokonalá, ale samozřejmě ji každý ignoruje až do okamžiku, kdy se ocitneme uprostřed katastrofy a nebude cesty zpět. Stejně jako v mayské epoše.
No ale zatím žijeme. Otázka je, jak dlouho nám to jako lidstvu ještě bude procházet, pořád dokola provádět ty samé hlouposti a přitom přežívat a ještě dokonce růst? Lidstvo mělo doposud neuvěřitelné štěstí v řadě ohledů, ale to nepotrvá věčně.
Lidstvo velmi podceňuje moudrost přírody i inteligenci zvířat. Co bychom se podle vás především měli naučit od přírody a od zvířat?
Pokoru. Všímavost. Uměřenost. Přirozenost. Ohleduplnost. Vědomí propojenosti a sounáležitosti. Ježiš, toho je tak strašně moc, to se nedá vůbec vypsat… Když se to vezme kolem a kolem, lidstvo jako druh totiž zatím skoro nic neumí. A současně je to ten nejnepozornější a nejnatvrdlejší žák ve škole života.
Co když se snažím v rámci svých možností do ochrany přírody zapojit, ale pořád mi to nějak úplně nedává velký smysl, protože ta moje kapka v moři prostě nikdy nemůže být dost?
Jenže moře je z kapek. Když nebudou kapky, nebude moře. Vlna taky neřeší, jestli je vlna, kolik je jiných vln, co dělají jiné vlny… Je prostě vlnou, je mořem, je vodou. Nedá se dělat nic jiného, než začít od sebe. Inspirovat druhé, být příkladem. Vím, že nezachráním planetu, to nemůžu zvládnout sám, stejně jako jedna kapka nenaplní moře. Ale můžu ji zachraňovat. A vědět, že jsem ze své pozice využil možnosti, které jsem viděl a které jsem dokázal realizovat, abych k tomu cíli přispěl. Přece se na to nevykašlu. Kromě toho vnímám všechny vědomé bytosti jako jeden propojený celek. Takže tím, že já jsem jedno miniaturní kolečko, ale točím se, tak tím roztáčím další kolečka, ta zase další… Dost dobře nejde oddělit individualitu „já“ od celku. Buď to zvládneme „my“ lidé, nebo to nezvládneme. A proto má zásadní smysl, aby se snažil každý za své „já“. A pokud to někomu nedává smysl, tak může hledat cesty, jak se zapojit ještě víc, jak na sebe napojit další lidi. Protože všichni máme rezervy v tom, co děláme. Vždycky je způsob, jak přidat. A dostat se do bodu, kdy ten smysl spatříme.
Velice děkuji za moudrá slova, která mě jako vždy zahřála a potěšila, přestože leckdy jsou i smutná.
Rozhovor vyšel i na: seniortip.cz
Foto: archiv autora
Foto obálek: palmknihy.cz
Řekl bych, že to tak nějak přirozeně vyplynulo, od dětství jsem měl rád knihy, dobrodružství, velké příběhy, osobnosti, chcete-li vzory…, a to vše se skloubí právě v historii. Navíc dějiny nevnímám jako něco mrtvého a pro současnost nepoužitelného, ba právě naopak. Dějiny jsou kolektivním produktem lidstva, je to vše, co jsme vytvořili, ať už v dobrém či špatném, nedovedu si tedy představit atraktivnější obor bádání. Ohledně učitelského povolání to do sebe zapadlo tak, že mě baví práce s lidmi, potřebuji nějakou interakci a zpětnou vazbu, diskuzi. Nebavilo by mě bádání v archivech, sepisování mnohaset stránkových monografií či hrabání se v zemi, abych vykopal pár keramických střepů. Kromě toho je zde nezanedbatelná otázka finančního ohodnocení, které je ve školství prostě lepší než v jiných profesích spjatých s historií. Navíc pedagogika mi dala ještě svobodu věnovat se i druhému oboru, tedy společenským vědám, což je věc, která mě v poslední době zajímá ještě víc než historické bádání. Možná je to dané i tím, že vnímám ohromnou aktuálnost a potřebnost mnoha společenských věd pro současný svět.
Nakolik využíváte a využil jste ve svých knihách znalosti z historie?
Často se točím kolem tématu zla v lidské povaze, mravnosti v nás, souboje svobody a totality, takže k těmhle archetypálním projevům dějin se neustále vracím, ale většinou historické znalosti využívám jen jako doplnění. Například Krysí requiem je symbolickým podobenstvím o nacismu, ale nemám ambice napsat historický román, byť vlastně kniha Návrat na Longstray se tak dá vnímat. Mým problémem je, že jsem perfekcionista, což by znamenalo, že napsat opravdu kvalitní historický román, se kterým bych byl sám spokojený, by pro mě obnášelo ohromné množství práce, času a energie navíc oproti běžnému typu románu. Tolik, že by mě to nakonec ani nebavilo, a psaní je pro mě koníček, takže by v tu chvíli bylo něco špatně. Chyběla by mi nepochybně i určitá literární svoboda, cítil bych se příliš svázaný historickými fakty. Jasně, existuje řada úspěšných autorů historických románů, kteří si s tímhle hlavu úplně nejvíc nelámou, čtenářům to zjevně nevadí, ale takhle já pracovat nedokážu. Před několika lety jsem se pustil do historické detektivky z období první republiky, ne tak úplně z vlastní motivace, a byla to chyba. Možná se někdy pustím do románu z opravdu dávných dob, z dob Keltů, stěhování národů, temných staletí středověku, tedy z epoch, kterou jsou z velké části i dnes obklopeny mnoha nejasnostmi a záhadami, protože tu budu mít větší tvůrčí volnost. Možná.
Máte nějaké období českých dějin nejraději? Čím vás zaujalo?
Nemám. Dřív jsem měl, ale teď už ne. Jak stárnu, přestávám mít srovnávání čehokoliv rád a snažím se mu vyhýbat. České dějiny jsou neuvěřitelně složité, mnohavrstvé a rozličné, plné chvályhodných i odporných věcí. Každá epocha má v sobě něco zajímavého, hrdinského i zbabělého. Na každé mě něco zajímá, z každé si dokážu vybrat něco inspirujícího a použitelného pro přítomnost a k tomu vedu i své žáky. Když odbočím, naším cílem v hodinách není memorování, ale kritické přemýšlení a u každé lekce mám za cíl, že musí něco přinášet pro náš současný život. Jinak by mi ani nedávalo smysl věnovat se dějinám. Nechci proto žádnou epochu vyvyšovat nad ostatní a jiné upozaďovat.
Lidé si pořád stěžují na to, že teď je špatná doba. Určitě jsme se ale měli v minulosti mnohem hůř. Lze z dějin lidstva vypíchnout nějakou skutečně „špatnou dobu“?
To máte jako s tím oblíbeným obdobím českých dějin. Existuje tady takových kritérií, která je třeba brát v potaz! Nejen zmíněná epocha či region, ale už jen to, z čí perspektivy otázku posuzovat. Tak jen život ve starověku z pohledu příslušníka patricijské rodiny či otroka… Ona ta otázka do jisté míry svádí k tomu ukázat na ty „špatné“ epochy, jako byla například doba Protektorátu, jenže to je současně i doba, kdy určité množství lidí prokázalo neuvěřitelnou osobní statečnost, opravdové hrdinství, jako nikdy předtím. Je ale zajímavé pozorovat, že lidé mají nenapravitelnou tendenci si historii upravovat dle svých potřeb, v mnoha případech idealizovat, často do ní romanticky utíkat a tvářit se, že současná doba je a priori špatná a dřív přece bylo všechno lepší. Nebylo. Stejně jako současnost není horší ani lepší. Každá epocha prostě je. A svým způsobem se pořád točíme na spirále, naše chování, vztahy, povahy, události…, vše se neustále opakuje, jen se mění kulisy, jednou píšeme na hliněné tabulky, jednou do mobilů, jeviště a herci se proměňují, ale pointa tragédie zůstává stejná po tisíce let.
Ve svém článku Quo vadis, homo sapiens? kritizujete pojetí demokracie jako vládu lúzy. Jak byste si představoval ideální vládu, politické zřízení, aby to zároveň nebyla úplná utopie? Jak by měla být ideálně vládnoucí elita vybírána, jaké by měla mít kompetence?
To je otázka, která by vyžadovala dosti obsáhlou odpověď. Upřímně o té odpovědi (článku) už přemýšlím více jak půl roku, ale ucelenou formulaci stále nenacházím. Dovolím si ale předložit kacířskou úvahu. Mělo by být volební právo dáno pouze věkem? Neměl by člověk, který svým hlasem rozhoduje vlastně o tom nejdůležitějším ve státě, prokázat i jisté další kvality či předpoklady? Je-li jedinou podmínkou toho, aby člověk rozhodoval o „věcech veřejných“, dorůst do určitého věku, stačí pak jen v příhodný moment zmanipulovat dav a neštěstí je na světě. Kolikrát jen jsme si to už vyzkoušeli v dějinách? Pokud může každý osmnáct plus jít volit, proč třeba každý osmnáct plus nemůže automaticky získat i řidičský průkaz? Na všechno musíte skládat různé zkoušky, mít potvrzení, jen na takhle důležitou věc, jako je rozhodnutí o vedení a směřování celé země, nepotřebujete nic? Není to paradoxní? Není to dokonce úplně šílené? Kdybychom žili v nějaké ideální rousseaovské morální a vzdělané společnosti, tak snad by to mohlo fungovat, ale takto… Samozřejmě, dá se namítnout, že jakkoliv omezovat volební právo je nedemokratické, jenže co je to tedy demokracie?
Aristoteles rozlišoval dvě formy vlády, na které se podílí široká společnost. Pokleslou demokracii, kterou pojímal jako vládu všech, v jeho očích vládu lůzy, a pozitivní politeiu, jako vládu zákonů, vládu, na které se podílí velká část společnosti, ale ne úplně všichni. To je podstatný rozdíl. A další otázka zní, co je v demokracii ještě přípustné, a co už nikoliv? Čím dál častěji mě jímá pocit, že demokracii a svobodu někteří zaměňují za anarchii a beztrestnost, za právo dělat si, cokoliv se jim zamane.
Winston Churchill řekl, že demokracie je sice špatná forma vlády, ale nejméně hrozná z těch, co lidstvo zatím vyzkoušelo. To je za mě docela výstižné. Ono by pro začátek stačilo, kdyby si někteří lidé neměli ani šanci přičichnout k moci, rozhodovat o veřejných financích… Jenže to je právě ta utopie, protože přesně tyhle zlovolné existence si ty svoje ovce, které jim ten hlas hodí, najdou a vycvičí. Stačí se podívat na NSDAP a Adolfa Hitlera. Hitler zkusil provést státní převrat roku 1923 a skončilo to fiaskem, on sám se dokonce ocitl ve vězení. Tak na to šel jinak. Využil ekonomickou krizi, demagogii a propagandu a bum – vyhrál volby. A Hitler nebyl první ani poslední.
Jenže pokud by někdo navrhoval jakkoliv podmiňovat volební právo či mu dávat určitá pravidla a kritéria, okamžitě bude rozcupován jako tyran, jako nebezpečí pro svobodu. A dost možná nejhlasitěji budou řvát ti, kteří slabostí demokracie využívají jako výtahu ke své oligarchické či rovnou totalitní vládě. Takže shrnuto, pokud se zázrakem nezmění současná, nejen česká, společnost, kope si soudobá demokracie hrob, a dřív či později se změní v cosi… nedemokratického.
Ztotožňuji se s vaším názorem na ekologickou katastrofu, na jejímž počátku nyní stojíme. Pokud se o něčem takovém hovoří, tak spíš jen o následcích (tají ledovce, vymírá hmyz), mnohem méně však o prevenci a nápravách. Jak bychom toto mohli zlepšit? Myslíte, že má hlas jedince moc rozpoutat zájem lidstva?
No, nebyl bych si tak jistý, jestli stojíme teprve na počátku. Nebo možná jsme na začátku, ale nikdo si nedovede představit, jakou rychlostí tenhle vlak zakrátko pofrčí. Zlepšit se to dá, alespoň z mého pohledu, jediným způsobem, totiž změnou lidské mentality. Protože lidé dominují planetě, musí změna přijít od nich. A vzhledem k jejich obrovské populační explozi, a troufnu si použít pojem „přelidnění“, změna musí přijít ne jen od určité části, nýbrž od většiny společnosti. Což se obávám, je absolutní utopie, takže se katastrofě pravděpodobně nevyhneme.
Otázka je, jak ta katastrofa promění společnost, co z ní přetrvá a jak to pokračující torzo dokáže reflektovat svou minulost a poučit se z ní. Jestli tedy vůbec nějaké torzo přežije… Vzpomeňme na mayskou civilizaci. Mayové byli tak vyspělí (a současně tak omezení a hloupí), že zcela vyčerpali a zničili své životní prostředí, načež jim nezbylo, než se navzájem pobít ve zničujících válkách o docházející zdroje či pomřít hlady, nemocemi, bídou… Ta podobnost s naší současností je mrazivě dokonalá, ale samozřejmě ji každý ignoruje až do okamžiku, kdy se ocitneme uprostřed katastrofy a nebude cesty zpět. Stejně jako v mayské epoše.
No ale zatím žijeme. Otázka je, jak dlouho nám to jako lidstvu ještě bude procházet, pořád dokola provádět ty samé hlouposti a přitom přežívat a ještě dokonce růst? Lidstvo mělo doposud neuvěřitelné štěstí v řadě ohledů, ale to nepotrvá věčně.
Lidstvo velmi podceňuje moudrost přírody i inteligenci zvířat. Co bychom se podle vás především měli naučit od přírody a od zvířat?
Pokoru. Všímavost. Uměřenost. Přirozenost. Ohleduplnost. Vědomí propojenosti a sounáležitosti. Ježiš, toho je tak strašně moc, to se nedá vůbec vypsat… Když se to vezme kolem a kolem, lidstvo jako druh totiž zatím skoro nic neumí. A současně je to ten nejnepozornější a nejnatvrdlejší žák ve škole života.
Co když se snažím v rámci svých možností do ochrany přírody zapojit, ale pořád mi to nějak úplně nedává velký smysl, protože ta moje kapka v moři prostě nikdy nemůže být dost?
Jenže moře je z kapek. Když nebudou kapky, nebude moře. Vlna taky neřeší, jestli je vlna, kolik je jiných vln, co dělají jiné vlny… Je prostě vlnou, je mořem, je vodou. Nedá se dělat nic jiného, než začít od sebe. Inspirovat druhé, být příkladem. Vím, že nezachráním planetu, to nemůžu zvládnout sám, stejně jako jedna kapka nenaplní moře. Ale můžu ji zachraňovat. A vědět, že jsem ze své pozice využil možnosti, které jsem viděl a které jsem dokázal realizovat, abych k tomu cíli přispěl. Přece se na to nevykašlu. Kromě toho vnímám všechny vědomé bytosti jako jeden propojený celek. Takže tím, že já jsem jedno miniaturní kolečko, ale točím se, tak tím roztáčím další kolečka, ta zase další… Dost dobře nejde oddělit individualitu „já“ od celku. Buď to zvládneme „my“ lidé, nebo to nezvládneme. A proto má zásadní smysl, aby se snažil každý za své „já“. A pokud to někomu nedává smysl, tak může hledat cesty, jak se zapojit ještě víc, jak na sebe napojit další lidi. Protože všichni máme rezervy v tom, co děláme. Vždycky je způsob, jak přidat. A dostat se do bodu, kdy ten smysl spatříme.
Velice děkuji za moudrá slova, která mě jako vždy zahřála a potěšila, přestože leckdy jsou i smutná.
Rozhovor vyšel i na: seniortip.cz
Foto: archiv autora
Foto obálek: palmknihy.cz
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Tichá pocta Janě Brejchové
Nová příležitost pro radost: Pošli pohled
Rýže je pro ptáky dobrou náhradou, ale...
Sebevědomý úsměv: Jak dosáhnout přirozeně bílých zubů?
Toxické vztahy s filmy i knihami
Co se stane s vaším tělem, když vynecháte snídani?
Víte, proč ptáci ignorují šípky?
Zastihl jsem odcházející kouzlo
Chvála předčítání
Jeden krtek jaro nedělá
Proč přidat do kávy olivový olej?
Rukověť pro posluchače zpráv
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistou
Hemodialýza v domácím prostředí: Nová naděje pro pacienty s onemocněním ledvin
Když péče o blízkého přerůstá přes hlavu: přehled služeb, které vám mohou ulevit
Potřeba domácí péče výrazně poroste, mnoho lidí ji přitom stále nevyužívá
Co dělat, když petarda zasáhne oko? Často rozhodují minuty
Na co dát pozor při placení na vánočních trzích v zahraničí?
Vánoce s humorem, jak jinak
Den smutných a opuštěných zvířat
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.